Thajsko - únor-březen 2004

1. den  - 14.2.2004   (odlet Praha – Moskva – Bangkok)

Naše velká cesta je tady! Ještě nikdy jsme nebyli tak daleko, zatím vedla na celé čáře Evropa. Z Prahy do Moskvy odlétáme 14.2.2004 v 11.45 hod. s leteckou společností ČSA. Na letišti v Ruzyni jsme zbytečně brzy, protože na internetu nebyl aktuální jízdní řád MHD na víkendy, měli jsme předstartovní horečku a máme rádi rezervu. Jsme zde proto se skoro 3-hodinovým předstihem, odbaveni jsme okamžitě a už jen čekáme a čekáme… Odlétáme s cca 20´ zpožděním. Jsme celkem zaražení – žádní další „batůžkáři“ zde evidentně nejsou a ve svých trekových kalhotách (přece s sebou nebudeme po Thajsku tahat rifle!) a teniskách si připadáme jako 2 socky mezi vyparáděnou ruskou elitou. J

 

Let z Prahy do Moskvy trval cca 2,5 hod., při přestupu v Moskvě čekáme „jen“ 4 hod. na naše letadlo do Bangkoku (konkurenční nabídka letů obsahovala výrazně delší čekání na přestupu za nepříliš jinou cenu). Let z Moskvy do Bangkoku už ale neprovozuje ČSA, ale ruská společnost Aeroflot. A místo Boeingem letíme ruským Iljušinem. To nám před cestou na klidu určitě nepřidalo, ale teď už jsme na to připraveni. Chvíli trochu tápeme, kde se na moskevském letišti Šeremetěvo odbavují tranzitní lety, nakonec ale zjišťujeme, že je to jednoduché a že se všechen tranzit odbavuje u jediného nenápadného okénka bez fronty. Plánovaný odlet ve 20.50 hod. (moskevského času) má jen 10´ zpoždění a jsme napnutí, jak bude Iljušin vypadat – moc důvěry k němu nemáme. Je to obrovské letadlo, 3-4-3 sedadla v jedné řadě, ale oproti Boeingu má i své výhody, zejména pak spoustu místa na nohy i v té nejlevnější turistické třídě. Taky servis je příjemný, klasické jídlo dokonce na snídani i na večeři.

 

Z Moskvy do Bangkoku letíme cca 10 hod. Spíme trošku, jak taky jinak když pořád jen jíme, posloucháme veselé a hlasité ruské pasažéry, vyplňujeme imigrační formuláře, atd. Ze samotné cesty jsme nic neviděli – jednak jsme měli místa v prostřední řadě a jednak let probíhal skoro celý v noci. Snad to bude na zpáteční cestě jinak.

 

2. den – 15.2.2004 (přílet do Bangkoku – Banglamphoo, večerní Khao San)

Po přistání v Bangkoku (přesně načas) se hladce odbavujeme, na letišti měníme bathy za 300 USD a hurá do centra Bangkoku. Odmítáme drahé nabídky taxikářů a z letiště odjíždíme airport-busem za 100 bathů na osobu.

 

Lonely Planet – poprvé v akci na místě samotném – nezklamalo a bez problémů nás navedlo na zastávku autobusu i na jeho správné číslo. Autobus je sice výrazně dražší než vlak nebo kombinovaná autobusová doprava, ale za 40 minut jsme v Banglamphoo (baťužkářská oblast blízko Khao San Road) a navíc bez jakéhokoliv přesedání. Vystupujeme na místě a hledáme naše vytipované ubytování. Chvilku nám trvá, než se zorientujeme a taky máme problém s přecházením frekventovaných ulic. Zatím nejsme tak ostřílení jako místní, kteří klidně vstupují do vozovky před jedoucí auta. Ještě že Thajci moc necestují – tohle jednou zkusit někde v Evropě, tak se domů nevrátí. Nakonec ani nevíme jak, ale stojíme přímo před naším vyhlédnutým guest housem (Green Guest House).

 

V Green GH mají volný pokoj za 160 bathů na noc, tak si ho jdeme prohlédnout. Je to jen jedna velká postel a fén, ani věšák, nic, ale je celkem čistý. Kontrolujeme ho celkem důkladně i pod postelí (taky pod čím jiným, když tam nic jiného není, že J). Sociální zařízení je společné pro celé patro a sprcha je umístěna v místnosti se záchodem (samozřejmě zalévacím). Dvě umyvadla se zrcadlem jsou i na chodbě. Přejeme si, aby se nikomu z nás nechtělo na záchod když se tam zrovna bude někdo rochnit ve sprše.

 

Nejdříve trochu vybaluje (ale opravdu jen trošku, protože není moc kam) a hned vyrážíme na první procházku po okolí. Nakupujeme nezbytné vody a před hostelem si na ulici dáváme první jídlo (já rýži se zeleninou a vejcem, Roman rýži s kuřecím masem). Já jsem si moc pochutnala, ale Roman je celkem zklamaný – čekal něco pikantního, ale jídlo bylo hodně přizpůsobeno turistům. Další cesta vede na Khao San Road. Je to překvapivě krátká ulice, na to jak je proslulá, a je navíc v době naší přítomnosti celá rozkopaná. Jinak ale naprosto dle očekávání – jeden obchůdek vedle druhého, místy proloženo restauracemi a bary. O oblečení se (zatím) nezajímáme, taková ISIC karta by se nám ale domů hodila. Všude by nám ji udělali za stejnou cenu 150 bathů, smlouvat ale ještě nezkoušíme. Až nyní si uvědomujeme šílené vedro, které zde panuje. Zatím jsme se pohybovali jen v klimatizované letištní hale a v autobusu, kde nám to tak nepřipadlo. Rozhodli jsme se jít do místní stravy „po hlavě“, ať máme raději případné problémy nyní v Bangkoku než někde na cestách. Na osvěžení si tak hned dáváme zmrzlinu a na rohu už na nás vykukuje první wat, nemůžeme se dočkat.

 

Ve vchodu do watu platíme dobrovolné vstupné a mnich nám podává 3 vonné tyčinky a lotosový květ. Roman zapomíná na naučené informace z přípravné fáze, konkrétně že se mnich nesmí dotknout peněz, a pořád mu je cpe. Nakonec pochopí a hází je do schránky k tomu určené. Ve watu zapalujeme vonné tyčinky, sedíme kousek od mnicha, který žehná místní „svěcenou vodou“. Pár kapek dopadá i na nás, tak snad nám to přinese nějaké štěstí J. Děláme pár fotek uvnitř chrámu, přesouváme se k vedlejší „kapličce“ a do vázy dáváme lotosový květ.

 

Já už jsem celkem unavená (dva dny jsem pořádně nespala) a šla bych si i na chvilku lehnout, ale Roman se tváří jako že je to ztráta času. Tak se ještě chvilku couráme po ulicích, kupujeme mapu Bangkoku (kterou jsme nakonec ani jednou nepoužili, protože v LP je map hodně a jsou velmi přehledné) a pak si konečně jdeme na 2 hod. zdřímnout. Roman, který spát nechtěl, usíná do 3 min. a já vůbec nic …

 

Na ulici si pak dáváme večeři, vyrážíme na noční Khao San Road, ochutnáváme první banánovou palačinku (moc jsem se na ni těšila) a vydáváme se směrem k Velkému paláci. Chtěla jsem udělat pár nočních fotek osvětlených watů, ale máme smůlu. Velký palác fotit nejde, protože je za velkou zdí. Vydáváme se k řece, snad vyjde alespoň Wat Arun. Jsme ale na špatném rohu Velkého paláce, Wat Arun je až za druhým rohem, takže „hop na špek“ po druhé. Ale procházíme okolo nějakého menšího kanálu, žádní turisté, jen místní večeří a válejí se na dekách podél silnice. Jako velký problém se ukazuje přecházení silnice, protože provoz je opravdu hustý a navíc auta jezdí dle našeho chápání v protisměru. Hrůza! Už první den mě málem přejelo nějaké auto hned 3x a to si dávám sakra pozor! Když totiž někdo náhodou přibrzdí, není to proto, že by nás chtěl pustit přes silnici, jak se domníváme, ale spíš nás chce za peníze někam zavézt. Před Green GH si dáváme první thajský ananas – vychlazený a nasekaný na kousky. Je slaďoučký, naprosto dokonalý (a to jsem ananas nikdy nijak neprožívala). Po sprše šup do postele, těším se na spánek.

 

 

3. den – 16.2.2004 (Bangkok – Velký palác, Wat Pho, Wat Arun, projížďka po kanálech)

 

Celou noc nespím, a i když jsem strašně unavená, nemohu se vypořádat s časovým posunem. Pořád se jen převaluji, a když ráno na stěně vedle postele vidím obrovského brouka, jsem okamžitě čilá a ve střehu. Vysílám Romana na lov. Samozřejmě se mu nechce, myslím, že mu ten „brouček“ ani tak nevadí. Nicméně vstává, protože ví, že bych mu nedala pokoj. První zbraní má být toaletní papír. Do toho si Roman pečlivě balí ruku a už se sápe po broukovi … ale nejde to, je strašně rychlý a sprintuje z jednoho rohu do druhého. Já sedím skrčeně uprostřed postele připravená uskočit na kteroukoliv stranu. Pak přichází na řadu výměna zbraní – toaletní papír nahrazuje igelitový pytlík. S tím je to lepší a konečně je po všem – brouk je v pytlíku. Je to obr, tak 10 cm + tykadla. Asi to bude šváb, to ale jen hádám, protože jsem nikdy žádného neviděla a o švábech jsem si myslela, že jsou menší. Raději mu stále říkám „brouk“. Roman mi to nijak nevyvrací, myslím, že je rád, že nijak nepanikařím. Na úspěšný lov si musíme pořadně připít (slivovice máme celý litr, tak není důvod šetřit). Já už pak ani nesnídám, dala jsem si té slivovice trošku víc a na lačno, teď mi není úplně nej …

 

Z hostelu vyrážíme pěšky směr Velký palác. Po kontrole vhodnosti našeho oblečení si pod delší šaty pro jistotu ještě oblékám dlouhé kalhoty a Roman si místo kraťasů taky bere dlouhé kalhoty. Tohle ale bylo naposledy, kdy jsme se museli před vstupem do chrámů převlékat. Já jsem to většinou odchodila v šatech s krátkým rukávem a lehce nad kolena, Roman v kraťasech  a tričku. Nebylo to ani tak z neúcty, ale do watů jdeme několikrát za den a pařit se v ohromných vedrech, které zde panují, celý den v dlouhých kalhotech by bylo nad naše síly.

 

Wat Phra Kaew, neobývaný klášter uvnitř Královského paláce, je ústředním místem prohlídky. Zlaté čedí kláštera bylo postaveno pro uchování budhova žebra.  Smaragdového budhu v botu (hlavní svatyni) chrání 8 kamenů kolem svatyně, ozdobně zakrytých věžičkami.  Smaragdový budha je nejuctívanější socha budhy v Thajsku. Pochází prý ze Srí Lanky, je vyřezaná z jednoho kusu jadeitu a byla objevena na počátku 15. století náhodou, když blesk udeřil do starého čedí. Po mnohém stěhování a několika ukradeních je od konce 18. století v Bangkoku. Každý rok je třikrát převlékána (pro jednotlivá thajská roční období) samotným králem. Soška je ale hodně malá (jen 60 cm) a umístěná v mnohametrové výšce na složitém oltáři se širokou základnou a navíc se nesmí fotit. Měním si proto objektiv a zkouším ji fotit z venku průhledem okna. Moc z toho ale nebude, protože je v botu málo světla. 

 

Z celého areálu jsme naprosto unesení. Jsou tu úžasné pohledy na chrámy a patřičná exoticko-historická atmosféra. Vzhledem k tomu, že přicházíme brzy, je tu i málo turistů. Zůstáváme zde asi 3 hod., a i když je vedro, moc unavení nejsme. Vše se nachází blízko sebe, jakoby na dosah ruky a hlavně na dosah foťáku.  Kromě kláštera je přístupná už jen malá část zbytku Královského paláce, která už ale není tak zajímavá.

 

Další zastávkou budou chrámy Wat Pho a Wat Arun, napřed se ale musíme posilnit. Dáváme si ananas a rýži s vaječnou omeletou (oboje moc dobré). Obcházíme Velký palác a za 15 minut stojíme před Wat Pho. Nějaký Thajec s tuk-tukem na nás cestou zkouší fintu, že chrám je zavřený kvůli nějakým ceremoniím a bude otevřený až později odpoledne. Chce nás patrně někde povozit. Má ale smůlu, na to mu neskáčeme, jsme poučení z cestopisů, co jsme načetli před cestou. Chrám nacházíme otevřený a žádná ceremonie se nekoná. Hlavní ozdobou Wat Pho je socha největšího ležícího budhy (46 m dlouhý, 15 m vysoký) symbolizující budhu před smrtí (před vstupem do nirvány). Wat je jeden z největších a nejstarších v Bangkoku, se spoustou malých čedi a s údajně největší galerií zpodobnění budhů.

 

Snažíme si zapamatovat následující pojmy (raději si je i píšeme):

 

wat –klášter
čedí (that) – věž zhruba tvaru vysokého kužele, sloužící k uchovávání ostatků významné osoby,
viharn – prostor (budova) v klášteře určený laikům; obvykle se zde najde hlavní socha budhy,
bot – hlavní svatyně buddhistického chrámu; také zde může být hlavní socha budhy
prang – centrální věž khmerského chrámu; i zde bývají ukryty ostatky
 

Po návštěvě Wat Pho přejíždíme řeku Chao Phraya veřejným převozem k Wat Arun. Tento wat z keramických kachlí (původně odpad z Číny) nás trochu zklamal. Rozhodně ne samotnou stavbou, ale mysleli jsme si, že vystoupáme po schodech do poloviny čedi a budeme mít krásný rozhled po okolí. Ale bohužel, je to zakázáno a smí se jen na první ochoz. Na věžičkách  prangů jsou umístěny zvonečky, které ve větru krásně cinkají, je to moc romantické.

 

S programem plánovanými na dnešek jsme hotovi dřív, než jsme předpokládali, a tak bychom si rádi ještě dali plavbu po kanálech Bangkoku. Jsou ale hodně drahé – 1 hod. stojí 800 bathů pro dvě osoby. Chtěli bychom se přidat k nějaké skupině, abychom snížili cenu, ale nikdo nikde a čas letí. Nakonec souhlasíme s cenou 500 bathů za hodinovou projížďku a vyrážíme sami. Z hlavního toku sjíždíme do vedlejších kanálů, které jsou překvapivě frekventované – plují zde rybáři, místní obyvatelé chatrčí, pár prodavaček a samozřejmě i turisté. Projíždíme kolem chatrčí postavených ze všeho možného i kolem krásných nových domů s květinovou výzdobou. Boky lodě jsou chráněny igelitovou plachtou, aby voda při vyšší rychlosti nestříkala dovnitř. Celkem to stačí, ale i tak si raději nohy pečlivě balím do šatů (o ekzémech po postříkání vodou z kanálů jsme četli před cestou celé zkazky). Po necelé hodince se necháváme vysadit poblíž našeho hotelu. Určitě byla plavba dražší, než jsme předpokládali, rozhodně ale nelitujeme, že jsme ji absolvovali.

 

Den končíme stejně, jako jsme jej začínali – slivovicí. Opět jsem ale nemohla večer usnout a v noci toho moc nenaspala, a to jsem si dala před Romanem, který šel zatím poslat domů maily, skoro 2 hod. náskok.

 

 

4. den – 17.2.2004 (Vinamnek, Wat Benchamabophit, Wat Traimit, Čínská čtvrť )

 

Ráno si dopředu balíme část věcí a vyrážíme expres lodí na sever města. Cesta po řece Chao Phraya je velmi levná a rychlá. I nástup a výstup z lodi probíhá rychle, protože ho řídí plavčík píšťalkou. Platí se u průvodčí – stejně jako ve veřejných autobusech. U přístaviště to vypadá jako během výlovu ryb v našich rybnících a jsou tam opravdu pěkné kousky – na tomto místě je prý veřejný lov ryb zakázán a povolen je jen mnichům z blízkého kláštera, jehož součástí je tento kus řeky.

Z přístaviště k Wat Benchamabophit je to pěkná procházka a velmi jsem se na něj těšila, protože jsem četla, že tento wat je údajně nejkrásnější v celém Bangkoku.  A taky že se nám moc líbí – kombinace zlaté a červené barvy je opravdu úžasná. Navíc to máme zpestřené o slavnostní ukončení studia stovek mladých lidí. Ti se nejprve ve slavnostní uniformě fotí se svými nejbližšími před watem a potom si všichni dělají piknik přímo na chodnících nebo i v autě stojícím u hlavní cesty. Jsou tu tisíce lidí, po ulicích se nedá ani projít, všude se prodávají květiny (většinou umělé) a plyšové hračky balené do květin sloužící jako dárek pro studenty.

Od watu jdeme pěšky k paláci Vinamnek (platí sem útržek vstupenky z Velkého paláce). Vstupné se sice neplatí, ale musíme si pronajmout bezpečnostní schránku na batoh a foťák za 20 B, protože s nimi se dovnitř paláce nesmí. Přesně jsme stihli prohlídku s anglickým výkladem. Palác z r. 1868, který je celý z teakoveho dřeva (těží se na severu země) a který byl postaven bez použití jediného hřebíku, sloužil dříve jako sídlo krále Rámy V. Palác je opravdu krásný, ale hlavním důvodem naší návštěvy jsou thajské tance (začínají vždy v 10 hod. dopoledne a pak až někdy okolo 15 hod.). Prohlídka paláce trvá asi 1 hod., ale nějaké Angličanky se pořád na něco vyptávají, máme zpoždění - thajské tance už začaly. Ale o moc později nepřicházíme. Roman ještě platí 20 B za možnost fotografování a já už sedím v první řadě. Střídají se tanečnice se slunečníky, tanec “souboj” dvou mužů s dřevěnými meči a tanec párů i větších skupinek. Celé představení trvá asi 40´ a končí společným tancem s turisty a společným focením (tomu jsme se rádi vyhnuli). Thajské tance a hudba jsou daleko zajímavější a “modernější” než třeba japonské (i když z vlastní zkušenosti nemůžeme posoudit). Tanečnice jsou krásně nalíčené (i muži) a na každý tanec se převlékají. Dělám spousty fotek, jsem naprosto nadšená. Bylo to velmi příjemné – sedíme v klidu v parku, posloucháme hudbu a díváme se na tančící krásky.  Spokojený je i Roman, ale myslím, že se mu hlavně ulevilo, že nemusí hledat cestu ke vzdálené svatyni Erevan, kde údajně probíhají klasické tance také. Rychle se dáváme zpět k řece a lodí do hotelu, musíme se do 12,00 hod odhlásit. Stíháme to s malým zpožděním. Ještě rychle sbalit, dát si sprchu a najít zastávku autobusu č. 53, od které jezdí městské autobusy na vlakové nádraží. Místní nás posílají sem a tam, ale přesně to překvapivě neví nikdo. Uvěříme jedné dívce, ale je to chyba – jedeme na opačnou stranu (to poznáváme podle toho, že průvodčí v buse nám nechce prodat lístek). Vystupujeme na zastávce a bus v opačném směru právě přijíždí. Po 20´ jízdy musíme přesedat na jiný bus (taky 53). Konečně jsme pochopili, co se nám jeden Thajec snažil ještě před cestou vysvětlit – přestup ve stejném směru jízdy. Na nádraží nás odchytává paní z T.A.T. cestovní agentury a ptá se nás, kam máme namířeno. Naše odpověď zní: vlakem do Lampangu. Vede nás přes silnici (zastavuje kvůli nám provoz v obou směrech) do T.A.T. kanceláře a tam nám ochotný kluk ukazuje aktuální noční spoje. Přímo do Lampangu, odkud chceme pokračovat do Elephant Conservation Center, nic nejede (i když jsem to četla někde na internetu), tak měníme plán a rozhodujeme se jet až do Chiang Mai. Nic si u T.A.T. ale nekupujeme a vracíme se na vlakové nádraží ověřit informace. Jízdenky do neklimatizovaného lůžkového vlaku jsou již vyprodány a tak nám nezbývá nic jiného než jet klimatizovanou I. třídou. Je to hodně drahé, ale co se dá dělat… Lístky tedy máme, dáváme si batohy do úschovy a pěšky jdeme k blízkému Wat Traimitu a pak do Čínského města. Je to opravdu kousek – 10´ pěšky (jen kdybychom pořád nemuseli přecházet ty šílené křižovatky).

Ve Wat Traimitu se nachází největší socha sedícího budhy. Socha je úchvatná, přes 3 m vysoká, těžká 5,5 tuny a údajně celá (opravdu celá) ze zlata.  Krásně se blýská. Je ze Sukothaiského období, byla odlita ve 13. stol. a do Bangkoku byla převezena ve štukovém obalu. Maskování proti krádeži bylo tak dokonalé, že až v r. 1955 při náhodném poškození povrchu během dalšího stěhování bylo pod krycí vrstvou objeveno zlato. Wat samotný je velmi malý a skromný. Ani jsme nikde neplatili vstupné. Odpočíváme ve stínu chrámu a plánujeme cestu do Čínského města. Pěšky jsme tam za 20´ velmi pomalou chůzí, protože cestou již prohlížíme první krámky – zlatnictví, občerstvení, oblečení a nejrůznější veteš. Konečně jsme na hlavní uličce, která je z obou stran lemovaná přeplněnými obchody. Ulička je pro “volný” průchod široká tak max 1,5 m. Proplétají se zde lidé v obou směrech,  pojízdní prodavači jídla i motorky. Vzpomínáme na Veroniku (Romanovu sestru), která by se zřejmě ze zdejších obchůdku s bižuterií patrně zbláznila. Já poprvé trošku lituji, že jsem se nechala ostříhat, mají tu tolik krásných věcí do vlasů. Roman by si i rád koupil tričko, ale žádné v jeho velikosti nemají.J Rozhodujeme se, že na závěrečné nákupy – po návratu z jihu Thajska – vyrazíme právě sem. Spojení už známe, mají tu mraky zboží a je určitě levnější než na Khao San. O kvalitě si neděláme iluze, ale je, myslím, stejná na obou místech. Pár věcí jsme přesto koupili už teď – Romanovi kšiltovku (žádnou čepici si s sebou nevzal), ručník (bude se hodit na ostrovech), pár šátků a několik sponek do vlasů. Je třeba hlídat si čas, velmi snadno by se na něj zapomnělo. Při cestě zpět vidíme hromadné cvičení aerobiku – menší náměstí je zaplněno lidmi všech věkových skupin hopsajících v rytmu “duc-duc”. Někteří jsou opravdu roztomile nešikovní. Na vlakové nádraží dorážíme s hodinou rezervou, vyzvedáváme bágly a na lavičkách je trochu přebalujeme, protože do klimatizovaného vlaku budeme zřejmě potřebovat hodně teplého oblečení. V našem vagonu jsou samozřejmě jen cizinci a je tu dle očekávání zima jako v mrazáku. Servis je ale naprosto úžasný – hned dostáváme nabídku večeře a snídaně, k tomu velký výběr nápojů. Je to ale o dost dražší než venku, jídlo nakoupeno máme, takže jíme z vlastních zásob. Na noc nám rozestlali a postel čistě povlíkli, lepší než v hotelu. Čeká nás příjemná noc, takže snad se tentokrát alespoň trochu vyspím.

 

5. den – 18.2.2004 (příjezd do Chiang Mai,  waty)

 

Brzy ráno už pozoruji okolní venkov ubíhající za okny vlaku. U trati vypálená tráva (úmyslně, aby z jisker od vlaku nevznikl požár), je hodně sucho, sem tam zelený strom, v dálce se objevují kopečky. Na nádraží v Chiang Mai, kam přijíždíme jen s malým zpožděním, se na nás ihned vrhají desítky naháněčů ubytovaní. Nacpali mi do ruky spoustu letáčků, přetahují se o nás, ale my jdeme k tomu, kdo nám nic necpe – k ceduli s nápisem „Eagle GH“, protože na něj máme na něj tip z průvodce. Všichni Thajci okolo se z nějakého důvodu smějí (jestli se vsázeli …). Hotelovou dodávkou jedeme na hotel (alespoň jsme ušetřili za tuk-tuk), ale jinak nás čeká nemilé překvapení. Malý dvojlůžák za 120 B nám před nosem vyfoukly dvě hnusné Němky (nejhorší je, že jsou v právu, opravdu přišly dřív než my). Co teď? Jinam se nám moc nechce, je tu krásná zahrada s příjemným posezením ve stínu, pokoje s vlastní sprchou a WC. Nabízí nám 3 lůžkový pokoj za 150 B na noc. Nakonec to bereme s tím, že se snad na příští noc přestěhujeme. Pro jistotu ještě obcházíme okolní GH, ale mají jen drahé pokoje s klimatizací okolo 300 B. Tak uvidíme, snad budeme mít štěstí a někdo se z našeho hotelu odhlásí. Po ranní kávě už vyrážíme po místních watech. Nejvíce nás upoutal Wat Chedi Luang (v Lanna stylu). Hlavní kamenná výzdoba tohoto chrámu – sloni - jsou téměř zcela zničena. Z původních slonů zůstal jen jeden, takový hodně polorozpadlý. Ostatní sloni na druhém rohu jsou nové sochy, nejsou původní. Místní mniši se právě chystají umývat znečištěnou sochu budhy a složitě pomocí lana na hladce dopravují vzhůru malou nádobu s vodou. Na výsledek nečekáme, protože jejich produktivita práce není zrovna nejvyšší, stejně jako jejich šikovnost. K večeru obcházíme místní cestovky - Roman by rád na výlet po okolních dílničkách se slunečníky, dřevem, hedvábím atd. a třeba i na motýlí farmu. V jedné cestovce jsme tedy usmlouvali polodenní výlet po domácích dílnách z 200 B na osobu na polovinu. Mají nás vyzvednout zítra ráno v našem GH. K večeři si poprvé dáváme thajské nudle - jedny jsou s masem a zeleninou v kečupové omáčce (ty nám moc chutnají) a druhé jsou s kuřecím masem a limetkou (ty ale nemají žádnou výraznější chuť). Večer posíláme domů maily (20B/hod.) a jdeme se podívat na noční Wat Chedi Luang. Je moc krásně osvícený, ale jako naschvál jsme si nevzali foťák, takže sem budeme muset zajít příští večer znovu. Cestou zpět do GH jsme se ovšem ztratili (bylo to poprvé a naposledy, jinak Roman vždy skvěle navigoval). Od watu totiž vycházíme na jinou stranu, než plánujeme, a už si to mašírujeme na opačný konec města. Zašli jsme si cca 2 hodiny, což by ani tak moc nevadilo, kdyby se mi nechtělo strašně na WC (měla jsem strach jít do křoví, aby po mě nevyjel nějaký pes – všude je dost tma a psů okolo pobíhá celkem hodně). Konečně jsme na nějaké hlavní silnici, zorientováváme se – a jsme mimo naši mapku. Ale je tu KFC – hurá … budou tam mít WC. Roman si kvůli tomu dává dost drahé hranolky za 35 bathů (je mu hloupé jít tam jen na WC), ale oni tam žádné záchody nemají. Posílají nás na druhý konec velkého nákupního centra -  ách to je úleva J. No a teď zase na druhý konec města, ale to už se mi jde zlehka. Alespoň jsme poznali modernější část Chiang Mai.

 

6. den – 19.2.2004 (Chiang Mai, domácí dílny, ovocné trhy)

 

Ráno nás čekal výlet s místní cestovkou po okolních dílnách na výrobu místních produktů. Řidič a zároveň průvodce přijíždí s cca 20´ zpožděním, ale hlavně že přijeli. Jede se klimatizovanou dodávku a cesta na okraj Chiang Mai byla celkem krátká, protože to je jen 10 km. Tento výlet byl asi naším největším zklamáním za celý pobyt v Thajsku. Objeli jsme sice vše slibované, ale z malých domácích dílniček se vyklubaly v podstatě velké fabriky, které mají tradiční výrobu jen jako atrakci pro nalákání turistů. Pár slov k samotné výrobě nám řekli, ale výklad zkracovali jak jen to šlo aby nás co nejdříve natlačili do napucovaných obchodů. V jednom kuse slyšíme „show room – this way, this way, please“. Jsme úplně otrávení – do „dílny“ na bronz a kůži už ani nechceme, což zástupce cestovky nese hodně nelibě a přesvědčili jsme jej až tím, že jsme před tímto podnikem odmítli vystoupit z vozu. Původně se zřejmě skutečně jednalo o místní ruční dílny, od státu ale dostávají spoustu peněz za zachování tradiční výroby ve formě dotace, což z nich nakonec udělalo velké fabriky. Necháváme se zavést zpátky do GH, kde zůstáváme větší část odpoledne. K večeru vyrážíme na květinový trh, ovocný  trh a na trh s jídlem všeho druhu. Mají tu spoustu novinek (pro nás), testujeme ale jen velmi opatrně. Dáváme si placičky se špenátem (mohou to být i řasy), další placičky s hráškem a pálivou omáčkou, vařenou kukuřici a poprvé si kupujeme i meloun a kokosový ořech (Romanovi šťáva z kokosu vůbec nechutná). Poprvé se setkáváme se smažícími se červy a housenkami, sušícím se vepřovým a rybím masem. Místy to opravdu pěkně zapáchá, i když jen asi pro naše citlivé evropské nosy.

 

 

7. den – 20.2.2004 (Chiang Mai, Lampang – sloní centrum, večerní trhy, masáž)

 

Další den jsme se hned brzy ráno vypravili do Elephant Conservation Center blízko Lampangu. Toto zařízení složí zejména jako místo, kde léčí zraněné slony a programem pro turisty si přivydělávají na provoz. Podle Lonely Planet jsme našli zastávku s místními autobusy tímto směrem a z řady čekajících vozů vybrali ten správný. Protože nám jeden autobus ujel těsně před nosem a následující odjížděl se zpožděním, nabrali jsme hned na začátku menší 8zpoždění. Cesta trvá cca půl hodiny, ale vystoupit musíme u hlavní cesty a do areálu sloního centra je to ještě slušný kus cesty, s čímž jsme nepočítali. Podaří se mi sice stoupnout projíždějící autobus, i tak ale bohužel nestíháme ranní koupání slonů, na které jsme se velmi těšili. Vykoupaní sloni si to po našem příjezdu už vykračují od jezírka do areálu, kde probíhá představení. Koupili jsme si lístky na první představení (vstupné 50 bathů na osobu) a dostali jsme bambus a hromadu malých banánů na následné krmení. Pak už jsme jen prohlíželi suvenýry a čekali na zahájení představení. Samotné představení bylo úžasné a sloni až neuvěřitelně šikovní. Nejen že nosili klády, ale dokonce i hrály na hudební nástroje a malovali obrazy! Krmení slonů po představení, kdy nám doslova „zobali z ruky“ také nemělo chybu. I přes zklamání z ranního zpoždění se jednalo o jeden z nejsilnějších zážitků z celé dovolené. Protože jsme nikam nespěchali, procházeli jsme se po areálu tak dlouho, až začalo druhé představení. Program jsme tedy viděli ještě jednou, a to bez příplatku (neopustili jsme areál).

 

Po druhém představení jsme se prošli po celém areálu sloního centra, podívali se na nemocné slony (většinou jim chyběla nějaká končetina, protože o ni přišli při práci nebo v pochází z Kambodže, kde šlápli na minu). Také jsme viděli slona, který přišel o kly a měl tedy problémy s přijímáním potravy. Když už jsme zde byli, nemohli jsme vynechat projížďku na slonech. Zaplatili jsme si půlhodinovou projížďku okolím centra (200 bathů na osobu) a byl to zážitek. Trochu nás překvapila vyprahlost okolní džungle a chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na kymácení se na hřebu slona, ale blízkost tak silného zvířete s lehkostí zvládajícího i prudké výstupy a sestupy nám imponovala. Půlhodina utekla neuvěřitelně rychle.

 

Zpátky k hlavní cestě jsme už šli pěšky, nestopovali jsme. Na hlavní cestě byla zastávka směr Chiang Mai jen hrubě naznačena a protože pravidelný autobus měl jet až o dost později, snažili jsme se stopnout nějaký jiný autobus naším směrem. Nakonec nám zastavil luxusní silně klimatizovaný autobus s růžovými vnitřními dečkami a krajkami, který tu určitě zastávku plánovanou neměl. Cena byla o něco vyšší, než když jsme jeli sem, ale za ušetřený čas to určitě stálo.

 

Na GH jsme se vrátili později odpoledne a pustili jsme se do plánování dalšího programu. Nakonec jsme se rozhodli vyzkoušet místní proslulou masáž chodidel a navštívit známý noční bazar. Masáž byla super, trhy úplně naopak. Pro masáž jsme si vybrali blízkou školu thajské masáže a tam si nechali ½ hod. za 60 B masírovat chodidla, kotník a trochu i kolena a lýtka. Chvílemi byla bodová masáž cítit až příliš, ale jinak jsme z masáže neodcházeli, ale skoro odlétali. Místní noční bazar byl od našeho GH cca 20´ pěšky. Je to jedna ulice z obou stran obklopená stánky s nejrůznějším zbožím – převážně s oblečením. Já jsem se nestačila divit cenám, nevím, odkud si všichni vozí ta levná trička. Trička zde prodávali zejména v pánském střihu a jejich jednotná cena ke smlouvání začínala většinou na 280 B. To mi vůbec levné nepřipadalo, jelikož to jsou taková obyčejná trička. Sice zřejmě kvalitní materiál, ale najít tričko s rozumným vzorem a nápadem bylo hodně složité.  Když jsme jedno pěkné objevili, stálo 290 B, což se nám zdálo příliš. Při smlouvání o toto tričko začínáme s naší cenou na 60-70B a za 100B ho plánujeme koupit. Ale omyl – když slyší naši nabídku, odmítají se s námi dál bavit. Lépe řečeno prodavač odhazuje kalkulačku do rohu a nemá zájem smlouvat … no nic zkusíme to jinde. V dalším obchodě začínáme stejně – jejich 280 B proti našim 70 B.  Ze začátku se nechtějí moc bavit, tak odcházíme z obchodu se slovy, že si tedy koupíme v Bangkoku v Čínském městě. To celkem zabírá, nad jejich argumentem o nesrovnatelné kvalitě jen ohrnujeme nos a ještě poukazujeme na znečištění trička (asi jen prach, který půjde vyprat). To má celkem úspěch, ale stejně musíme ještě jednou odejít, abychom se pro něj mohli za našich 100 B vrátit. Je to pěkná dřina a trvá to více než 15 minut. Ještě Romanovi kupujeme 2 kravaty (po 140 B/kus), přičemž absolvujeme stejný 15-minutový rituál, jen bez toho odcházení (tady se pro změnu naší počáteční nabídce prodavačka směje, sděluje ji ostatním a pak se zase všichni smějí). My se zase smějeme její nabídce. Hotový cirkus, jsem z toho úplně otrávená. Vracíme se zpět na hotel balit, ráno v 6,00 hod. nám jede bus do Sukothai.

 

8. den – 21.2.2004 (Sukothai)

 

Ráno jsme autobus stíhali bez problémů, i když vstávat tak brzy se nám rozhodně nechtělo. Z autobusového nádraží v Chiang Mai jsme odjeli načas a cestou jsme se snažili sledovat cestu podle mapy Thajska. To nás ale nebavilo, navíc jsme se často ztráceli, a tak jsme raději sledovali krajinu okolo. Cesta uběhla celkem rychle a pohodlně, ani jsme neměli pocit přílišné klimatizace jak je v Thajsku obvyklé. Z nabídky nadháněčů jsme si v Sukothai vybrali guest house Ban Thai a byla to jednoznačně dobrá volba. Guest house se nachází blízko řeky (název si nepamatujeme) a protože není uveden v Lonely Planet, byl relativně prázdný. Dojeli jsme tam dodávkou a byli ihned ubytováni (cena 120 bathů za pokoj a noc). Sociální zařízení sice bylo společné na chodbě, ale tekla bez problémů teplá voda. Pokoj byl čistý a společnost nám dělali pouze malí gekonci (těch bylo hodně zejména na terase).

Protože bylo stále celkem brzy dopoledne, příliš jsme se na hostelu nezdržovali a co nejdříve jsme zamířili do Sukothaiského historického parku, kvůli kterému jsme zde ostatně byli. Celý areál tohoto bývalého královského města je poměrně rozlehlý a je od tzv. Nového Sukothai poměrně vzdálený. Nejprve jsme se za 20 bathů nechali odvézt do Starého Sukothai a tam jsme si půjčili kola. Určitě to byl nejhodnější dopravní prostředek pro pohyb po areálu, i když o kvalitním kole máme v Evropě trochu jinou představu – sice nebylo staré, ale nejvíce nám připomínalo starou Esku.

Většina hlavních památek se nachází v centrální části, do kterého se rovněž platí vstup (160 bathů na osobu). Touto částí jsme začali. Celkem nás překvapilo, jak málo lidí v areálu je. Proto i focení bylo velmi příjemné, jen bylo málo příležitostí na společnou fotku. Na závěr jsme si nechali místa trochu vzdálená od centra, jako např. velkého ležícího Budhu, apod.

Zpět do Nového Sukothai nás k večeru opět zavezla dodávka, kterou jsme zastavili blízko půjčovny kol. Vysadit jsme se nechali blízko centra Nového Sukothai, i když o centru v pravém smyslu se asi nejednalo. Prošli jsme se kousek kolem řeky, zkusili grilované kuře ze stánku na ulici (to nám ale vůbec nechutnalo a ihned pokračovalo do koše) a nakoupili v 7-Eleven. Pak už jsme šli do guest house. Protože náš původní itinerář předpokládal na Sukothai 2 dny, řešili jsme program na další den. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat hned ráno do Ayutthayi, protože mnoho nového a zajímavého by jsme už v Sukothai asi neviděli. Ušetřili jsme tak 1 den, který jsme si následně vychutnali dole na ostrovech.

 

 

9. den – 22.2.2004 (busem do Phitsanuloku, vlakem do Lopburi – „opičí“ pauza, vlakem do Ayutthayi )

 

Pro cestu do Ayutthayi jsme si zvolili kombinaci autobusu a vlaku, protože Sukothai není na hlavní železniční trati a přímé autobusy (alespoň veřejná doprava) do Ayutthayi nejezdí. Takto ostatně jezdí většina turistů, která nevyužije služby výrazně dražších turistických kanceláří.

Z guest housu jsme vyrazili brzy ráno a celkem bez problémů se dopravili do Phitsanuloku. Toto město nás ale ničím nelákalo, takže jsme pouze řešili dopravu od zastávky autobusu na vlakové nádraží. Protože jsme se v místní dopravě moc neorientovali, využili jsme – po určitém smlouvání – služeb místního cyklorikši. Ten sice nemluvil anglicky, ale dohodl nám to jeho kolega, kterému se do zakázky moc nechtělo. Také vézt dva turisty s těžkými bágly na jednom kole přes celé město není žádná legrace. Trochu nám to bylo nepříjemné, protože cyklorikša byl starý hubený děda se dvěma posledními zuby a cesta nebyla vůbec krátká (to jsme ale na začátku samozřejmě nevěděli). Na druhou stranu si ale takto něco vydělal on a ne jeho mladší a evidentně dobře živený kolega.

Na vlak jsme nečekali dlouho (časy odjezdů vlaků z jednotlivých zastávek jsme měli už z Bangkoku) a i cesta na jih příjemně ubíhala. Už den předtím jsme si naplánovali, že pokud všechno stihneme, uděláme zastávku v městečku Lopburi, kousek před Ayutthayou. Toto městečko je známé zejména spoustou opic, které pobíhají po ulicích a po areálech chrámů, což jsme toužili vidět na vlastní oči. Protože jsme v Lopburi plánovali strávit přibližně 2 hodiny do odjezdu následujícího vlaku, nechali jsme si zavazadla v úschovně na nádraží. I když úschova asi není to správné slovo. Poslali nás do jedné místnosti (zřejmě měla něco společného s balíky), kde nám za nějaký peníz tři zevlující Thajci uložili batohy vedle stolu. Jiné batohy tam nebyli, tak jsme si během procházky dělali legraci, jestli je tam ještě po návratu najdeme.

Samotné městečko potvrdilo očekávání – po ulicích se skutečně proháněly desítky opic, přičemž jejich oblíbeným místem byly dráty (zřejmě telefonní) podél silnic. Z nádraží to bylo k místním chrámům cca 15-20 minut klidné chůze, takže nebyl důvod spěchat.

Nejzajímavější chvilka nás čekala po nákupu v 7-Eleven. Ihned po odchodu z obchodu se na nás vrhla statná opice (sahala mi přibližně do pasu), chytla igelitovou tašku s nákupem a chtěla mi ji vytrhnout. Protože by jsme ale byli bez jídla, nedala jsem se a igelitku statečně ubránila. Roman na ni s odstupem dupal, ale víc se neodvážil. Opice na nás hned začala vztekle syčet, tak jsme museli zalézt zpět do obchodu a čekat, až se trochu uklidní a odejde. Z okolních Thajců nikdo nevěnoval pozornost (scénu nepochybně viděli, ale pobavení dovedně skrývali). Roman si vymínil uvést k této scéně i svoji verzi, tak tady je: „Hned jak jsme vyšli z obchodu, vrhla se na naše jídlo, které nesla Jana, statná opice. Vztekle syčela a prskala a snažila se nás zastrašit, abychom tašku pustili a ona si ji mohla odnést. Tady ale padla kosa na kámen. Protože se jednalo o jídlo, začala Jana prskat a syčet ještě vztekleji než opice a nezastrašili ji ani evidentně větší opičí drápy. Zastrašila opici tak, že igelitku pustila a i když na nás stále dotírala, mohli jsme i s jídlem ustoupit zpět do obchodu. Na závěr dodávám, že ani z této scény jsem se nepoučil: Jana se o rok později stala mojí manželkou a je jasné, kdo je od té doby vládne domácnosti. J“

Jak se ukázalo, naše obavy z nádražní úschovny se ukázaly liché a batohy jsme na nádraží našli v naprostém pořádku (pro jistotu jsme si ale zkontrolovali, jestli nepřevážíme nějaký balíček navíc). Z Lopburi do Ayutthayi jsme pak pokračovali třetí třídou (sice jsme chtěli lepší místa, ale už nebyly lístky), což odpovídalo našemu motoráčku, jen s menšími sedadly a mnohem větším počtem lidí. Cesta sice trvala jen chvíli, ale i tak jsme byli rádi, když jsme si konečně mohli natáhnout na nádraží v Ayutthayi nohy.

Z nádraží je to kousek k řece, kde jsme se nechali převézt na druhý břeh a šli hledat náš vytipovaný guest house. Celkem dlouho nám trvalo, než jsme našli ulici s hostely. I když to není daleko od řeky (cca 15-20 minut chůze), nějak jsme se nemohli v mapce od Lonely Planet zorientovat (v reálu chyběly názvy ulic). Místní tuk-tukáři nás tam sice chtěli dopravit, protože to ale mělo být „za rohem“ a nechtěli jsme se nechat zbytečně vozit po městě, tak jsme odmítali. Zdarma nám radu dát nechtěli a pořád tvrdili, že je to daleko a že to nejde popsat. Nakonec to bylo skutečně „za rohem“ v ulici, okolo které jsme několikrát prošli, jen jsme si nemysleli, že je to ta správná. Na místě samém nejenže neměli volno v plánovaném guest housu, ale neměli volno téměř nikde. Nakonec jsme našli jeden volný pokoj slabší kvality v budově, která byla spravována z vedlejšího guest housu T.M.T. Jestli to bylo oficiální ubytování nebo jen u známosti jsme nezjistili a ani po tom nepátrali – po téměř dvouhodinovém hledání  jsme byli rádi za střechu nad hlavou.

Večer po vybalení jsme se ještě šli krátce projít večerním městem, protože zde jsou památky umístěny přímo v rámci města (jen už byly téměř všechny zavřené). Ostatně okolo několika z nich jsme už šli při našem hledání noclehu.

 

10. den – 23.2.2004 (Ayutthaya)

 

Celý tento den jsme chtěli věnovat poznávání chrámů Ayutthayi, bývalého královského města, a proto jsme si již ráno půjčili kola. Zdejší chrámy jsou začleněny do města a nejedná se o větší komplex staveb jako v případě Sukothai. Za vstupy se proto platí v jednotlivých chrámech zvlášť.

Nejvíce nás zaujala hlava Budhy zarostlá do kořenů stromu. Ostatně téměř všechny sochy měly hlavy zurážené, což je důsledek války Ayutthayi s hordami barmánců, kteří město dobili a chrámy poničily. I z tohoto důvodu se nám mnohem více líbilo v Sukothai, kde byly sochy i chrámy mnohem zachovalejší a prostředí historického parku více „dýchalo“ původní historickou atmosférou. Navíc chrámy se až tak výrazně nelišily od staveb, které jsme viděli v předchozích dnech. V této fázi dovolené jsme už měli celkem „přechromováno“ a byť jsou chrámy v Ayutthayi úžasné, už nás jejich návštěvy (zejména těch menších) nenaplňovaly tím pravým cestovatelsko-objevitelským nadšením. Už jsme se více těšili na válečku na plážích jižního Thajska.

Na ulicích se v Ayutthayi toulají spousty psů, které navíc zřejmě projíždějící kola hodně provokují. Zatímco chodců si psi obvykle nevšímali, naše kola pro ně byly impulzem nebo výzvou k zuřivému štěkání a pronásledování. V jednu chvíli jsme nevěřili, jak po celém dni cykloturistiky, ve velkém vedru, ještě dokážeme šlápnout do pedálů – zuřivě štěkající skupina psů (podvyživená toulavá pouliční směska) byla silnou motivací k téměř nadlidskému sportovnímu výkonu.

Na závěr dne (a zejména příští den) jsme litovali, že jsme se ještě v pozdním odpoledni nepřesunuli do Bangkoku, který je od Ayutthayi vdálen jen cca 1,5 hodiny jízdy vlakem nebo busem. To by jsme pak stíhali ještě noční autobus na jih Thajska a v našem plánu ušetřili celý jeden den, který jsme mohli strávit válením se na pláži místo procházením se v nezáživném okolí jižního autobusového nádraží v Bangkoku.

 

 

11. den – 24.2.2004 (přejezd do Bangkoku, nuda na jižním autobusovém nádraží)

 

Ráno jsme se nechali odvézt dodávkou a převozem přes řeku na vlakové nádraží, kde jsme chvíli čekali na vlak do Bangkoku. Cesta do Bangkoku uběhla rychle, bylo zajímavé sledovat rýžová políčka, blížící se předměstí Bangkoku s většinou chudými čtvrtěmi a obecně předměstské části Bangkoku.

Bangkok byl jen přestupní stanicí, protože jsme již směřovali na jih na světoznámé thajské pláže, konkrétně do města Krabi. Vlak bohužel až do Krabi nejede, i když se dá jet kombinovaně (vlak/autobus). Rozhodli jsme se ale pro přímou autobusovou linku, protože to bylo rychlejší, nemuseli jsme v noci řešit přestup a finančně to vycházelo podobně. Protože jsme nevěděli, v kolik hodin odjíždí státní autobus do Krabi a jak dlouho tato cesta trvá, vydali jsme se hned po příjezdu vlaku na jižní autobusové nádraží, odkud autobusy směrem na jih jezdí. Na místě jsme zjistili, že autobus odjíždí v 17 hod. a že tedy máme ještě řadu hodin volna. Protože se nám nechtělo jezdit s plnou zátěží někam přes Bangkok a pak zase zpět, rozhodli jsme se jen projít se v okolí autobusového nádraží. To ale nebyla moc dobrá volba, protože okolí je hodně nezáživné a není zde nic zajímavého k vidění. Navíc se ani příliš daleko nedá dostat. Poprvé a naposledy v Thajsku jsme si tak šli sednout do amerického fastfoodu (KFC), kde se dal alespoň strávit čas v rozumném prostředí. Zdejší menu, které je v podstatě stejné jako v ČR, bylo nejdražším jídlem, které jsme v Thajsku měli.

Před pátou jsme už byli nachystaní u autobusu a jen jsme hlídali, jestli náhodou někdo naše batohy opět nevytahuje. Autobus byl plně klimatizovaný s moderními sedadly a dekami (Roman říkal, že v tak pěkném busu ještě nejel). Vyjíždíme jen s pětiminutovým zpožděním a od začátku běží v televizi thajské písničky. A to neustále dokola. S námi jsou v autobusu převážně Thajci a jen další 2 turistické páry. Průvodčí nám krátce po odjezdu vzadu ukazuje další volná sedadla, tak se Roman stěhuje a každý máme pro tuto noc celou dvoousedačku. Místa je tak opravdu dost a já se kupodivu po dlouhé době slušně vyspím. Ještě večer zastavujeme na delší dobu ve velkém motorestu, kde si většina cestujících sedá k jídlu a objednává. Z chování ostatních máme pocit, že jídlo je v ceně jízdenky (nikdo nic neplatí), ale máme nakoupené vlastní zásoby, tak je konzumujeme.

 

 

12. den – 25.2.2004 (příjezd do Krabi, pláže Ao Nang)

 

Do Krabi na autobusové nádraží přijíždíme na minutu přesně (6.00 hod.), ještě je pořád tma. Hned nás odchytává chlapík s dotazem, jestli hledáme turistické informace, ale stejně jako v minulých případech je to opět pouze agent cestovky. Nabízí nám dopravu do města (autobusové nádraží je asi 20 km od centra) – buď taxi za 300 B nebo autobusem s odjezdem za 1 hodinu. Rozhodování je proto snadné – jedeme v podstatě ihned dodávkou za 30 B na osobu přímo na pláž Ao Nang, kam by jsme z Krabi stejně hned směřovali. Cesta trvá asi 40 minut, stavíme na každém rohu a ke konci cesty nás jede v dodávce tak cca 20. Na pláži jsme asi okolo 7.30 hod. a začíná maratón v hledání ubytování. Je sezona, je nám jasné že to půjde hodně těžce, ale přesto jsme takovou obsazenost a ceny nečekali. Náš tip nevyšel – Green Bungalows mají plno (cena 350 B). Hledáme dál, GH po GH, volno by i bylo ale jen za 500 B, což je dvojnásobek naší plánované ceny. Asi osmý pokus – volno mají, jejich cena 400 B a já říkám 300 B a oni souhlasíííí. Pokoj je pěkný, velký, povlečení vypadá čistě, dokonce s voňavými ručníky a malým mýdlem, koupelna se zrcadlem a splachovacím záchodem, zatím naše nejlepší ubytování. A teď rychle k vodě (máme to samozřejmě pěkný kus cesty). Podél cesty jedna restaurace vedle druhé, všechny spíše evrop. stylu, jen palačinky se prodávají na ulici. Konečně vidím i kokosové a oříškové (kokosová mě trošku zklamala, zato s kešu oříšky je vynikající). A taky si konečně dáváme náš první šejk – já kokosový (naprosto užasný – čerstvě vydlabaný kokos + led + mléko podávané v kelímku s brčkem rozšířeným dole v malinkou lžičku) a Roman si dává ananasový (ten se ale s mým nedá srovnávat). Roman je ale moc spokojený, můj kokosový mu nechutná, stejně jako dříve kokosová šťáva přímo z ořechu.

Bližší část pláže zabírají zdejší typické čluny, tzv. long-tail boss, na další části se již koupe. Písek tvoří jemně rozemleté mušličky. Roman se s tímto druhem písku setkal už kdysi v Bulharsku, pro mě je to novinka. Na okraji pláže rostou stromy a palmy a tvoří krásný stín. Ten je pro nás jako dělaný. Užíváme si koupaní a naše relaxování ruší jen hluk projíždějících člunů, který Romanovi nejvíce připomíná malý traktor. Tyto lodě pendlují mezi Ao Nang a třemi pár km vzdálenými plážemi East Railey, West Railey a Ao Phra Nang (na ty se chystáme zítra). Cesta z pláže na hotel nám jde ztěžka – je to mírně do kopce, ale hlavně pěkná dálka. A taky nás poznamenalo sluníčko. K večeři si dáváme jídlo u jednoho z místních stánku (jsou zde všeho všudy jen tři – když nepočítáme  „palačinkárny a sendvičovače“). Já si dávám nudle pat thai a Roman bagetu se sýrem (původně chtěl zase své oblíbené kuře, ale špatně mu rozuměli J). Procházíme se místními krámky a po setmělé pláži, pak už jdeme jen do obchodu pro zásoby vody a jogurtu a šup na kutě. Poprvé spím celou noc.

 

13. den – 26.2.2004 (pláže Ao Phra Nang, East a West Railey)

 

Ráno se vyhneme naháněčům a sami si vybereme loď, která už je z větší části zaplněná (jinak by nás posadili do prázdné lodě a nechali klidně čekat i 20 minut než doplní loď o další duše).

Cesta je krátká (cca 15 minut), ale zato drahá (50 B na osobu). Na 40 B jít nechtějí s odůvodněním, že prý ostatní platí taky 50 B. To je ale evidentní nesmysl, protože jedeme s místními prodavači ovoce a masérkami a ti tolik určitě neplatí. První zastávkou je West Railey, kde vystupuje pár prodavačů s velkými koši naplněným vším možným. My ale ještě pokračujeme na Ao Phra Nang. Je to pohádková pláž, obklopená skálami s nejjemnějším korálovým písečkem a průzračně čistou vodou. Jsme nadšeni. Zabereme strategické místo ve stínu vzrostlého stromu a už běháme po pláži sem tam, sbíráme úlomky korálů a fotíme jako diví. Je to nejhezčí pláž jakou jsem kdy viděla (ani Long Beach na Ko Phi Phi, kam jsme pokračovali, se mi tak moc nelíbí). Roman plave k protějším skalám vzdáleným jen 50 m. Je odliv, možná by to z části i přešel. Pak procházíme celou pláž – na jednom konci pláže skály tvoří malou jeskyni a dál už jsou jen stěny, na kterých řádí horolezci. Odpoledne se rozhodujeme prozkoumat i ostatní dvě pláže, které spolu s tou naší tvoří malý poloostrov. Kolem jeskyní vede pěšina do nitra poloostrova, kde míjíme dokonce i veřejné WC a stánky prodavačů, kteří své zboží rozvěšeli okolo skal. Za cca 10 minut se již nacházíme na pláži East Railey. Ale tady se nám vůbec nelíbí, ani se zde nekoupeme a hned pokračujeme na pláž West Railey. Cesta vede skrz luxusní resort, který patrně zasahuje na všechny 3 pláže. Místy jsou to veliké vily střežené ochrankou.  Po dalších 20 minutách chůze jsme na West Railey, ale jsme zhýčkaní a ani tady se nám tolik nelíbí jako na „naší“ Ao Phra Nang. Rozhodně je ale daleko lepší než East Railey. Po koupačce a procházce si již bereme loď a jedeme do Ao Nang, blíží se totiž západ slunce. Zkoušíme pár fotek, ale není to zrovna moc ideální, uvidíme … Večer si kupujeme u cestovky jízdenku na Ko Phi Phi (250 B/osoba). Vyjde to sice o 20 B dráž než klasické lodní lístky, ale je to výhodnější. Při dopravě klasickou lodí bychom se museli dodávkou přesouvat z Ao Nang do Krabi a při cestě s cestovkou budeme mít navíc ještě hodinovou přestávku na šnorchlování na Bambusovém ostrově. Vybíráme nejdřívější odjezd, abychom byli na Ko Phi Phi co nejdříve a pokusili se sehnat nějaké rozumné ubytovaní. Večer ještě jdeme něco slupnout (prvně si dávám rybu – dobrá, ale kosti se po tmě vybírají dost blbě) a ještě nakoupit nějaký chleba a zásobu vody. Pak následuje zase to otravné balení.     

 

14. den – 27.2.2004 (lodí na Ko Phi Phi Don, Long Beach)

 

Ráno nás cestovka vyzvedává v 8.20 hod., tedy překvapivě přesně na čas. Odjíždět máme v 9.00 hod., takže tentokrát to zřejmě bude bez zdržení. Na pláži se nás snaží natlačit do longtail boatu, odmítáme ale na tak dlouhou cestu (cca 2 hod.) jet takovou malou lodí. Vysvětlují, že touto lodi pojedeme jen 5 min. a pak přestoupíme na velkou loď. To bereme a jsme ochotni nastoupit. Že by nám někdo třeba pomohl s batohem opět nehrozí. Vyplouváme s 20 min. zpožděním, protože ještě čekáme na nějaké opozdilce. Jsem trošku nervózní, protože se nám bude asi hůře hledat ubytování na Long beach. Projíždíme okolo našich plaží West Railey a East Railey a hlavně naší oblíbené Ao Phra Nang. Po chvíli míjíme Kuřecí ostrov (Chicken Island) a pak překvapivě stavíme na 1 hod. na Bambusovém ostrově (Bamboo Island). Protože jsme si zaplatili cestu na Ko Phi Phi, nevěděli jsme, že se jedná o součást okružní cesty, kterou si zaplatila většina ostatních cestujících. Nicméně zastávka to byla naprosto úžasná. Na lodi bylo možné půjčit si za 50B  šnorchl a brýle a mužská část našeho týmu hned vyráží do vody. Škoda, že ženská část týmu neumí šnorchlovat. Zkusila jsem si na chvíli půjčit od Romana šnorchl a brýle, ale protože to vypadalo, že se utopím, vrátila jsem mu jej a jen jsem plavala okolo. I tak se dalo na spoustu rybek při šnorchlování i sáhnout. Roman mi slibuje na Ko Phi Phi pořádnou šnorchlovací instruktáž. Na Bamboo Island je úžasný podmořský život kousíček od pláže, s ohromnými hejny korálových rybek blízko od břehu. S něčím takovým jsme se ve středozemí rozhodně nesetkali. Chtěla jsem k Romanovi přilákat nějaké rybky a hodila do vody kousky rohlíku. Následné čeření vody korálovými rybkami vypadalo jako sraz hejna hladových piraní, přičemž Roman byl uprostřed tohoto hemžení. Po snězení rohlíku se pustili do oždibování vzduchových bublinek, které měl po těle, a prý to nebylo moc příjemné.

Po hodinové zastávce jsme pokračovali na Ko Phi Phi Don, kam je to už jen cca 15 minut plavby. Obeplouváme část ostrova, vidíme i naši vyhlédnutou Long Beach a vplouváme do zátoky Ao Ton Sai. Rychle se z lodi přesouváme do nejbližšího longtailboatu, ale spěch byl zbytečný, protože stejně čekáme, až se loďka zaplní dalšími baťúžkáři z naší výletní lodi. Je nás celkem 5 osob, které jedou hned na Long Beach. Je to jen 8 minut plavby, ale cesta stojí 50 bathů (první známka vyšších „ostrovních“ cen).

Cestou k Long Beach se nám bungalovy po levé straně zátoky zdají celkem ubohé, takže předpokládáme, že to bude náš směr. Spěcháme, protože podle Lonely Platent údajně mívají v tomto ročním období jen málo míst volných (nebo dokonce žádná) a chceme předběhnout ostatní turisty co jedou s námi. Nicméně levá strana zátoky nebyla správná volba, protože se jednalo o dražší resort (1600 bathů za bungalov a noc). Levné ubytování pro baťůžkáře je na pravé straně od mola, takže se přesouváme přes celou pláž zpět, kde už se naši spolucestující samozřejmě ubytovávají. Naštěstí ale mají volných míst celkem dost, takže můžeme vybírat i ze dvou kategorií. Levnější a vzdálenější od pláže stojí 300 bathů, jsou směrem na pahorek a mají okolo více místa a celkem hezký výhled na moře a protější ostrov Phi Phi Leh. Dražší chatky v blízkosti pláže jsou celkem natěsno u sebe, stojí 500 bathů a přes den zřejmě všude okolo leží na pláži turisté, což nás moc neláká. Bereme proto chatky sice vzdálenější, ale s více soukromím a lepším výhledem. Chatka má kovovou konstrukci, stěny i strop tvoří pouze bambusová rohož. I vybavení je jednoduché – uvnitř je pouze postel krytá moskytiérou a fén u stropu. Jsme ale rádi že vůbec bydlíme a tak si nestěžujeme.

Po prvním vybalení věcí jdeme na krátkou obhlídku a potom na oběd. Jsme v šoku z toho, jak se všude okolo válí spousta odpadků – za druhou řadou chatek u moře je hotové smetiště. První zastávku máme u krásného baru, který je u velkého stromu s bambusovou stříškou. Chceme si dát kokosový šejk, ale nemají. Zato překvapivě mají výborné preso, které jsme už dlouho neměli. Na jídlo pokračujeme do další restaurace (co nejdál od smrdící hromady odpadků), ale dost nás překvapují ceny jídel. Jsou zde 2x vyšší než v Krabi a 3x vyšší než na severu Thajska. I když vyšší ceny jsme čekali, takže zase takové překvapení to není. Nakonec jsme si vybrali rýži resp. nudle s vejcem a masem dle výběru za 50 bathů, co ještě celkem jde. Roman opět jede v kuřecím a já si dávám plody moře. Je super, že plody moře tu jsou za stejnou cenu jako kuřecí maso.

Po obědě jdeme na pláž konečně si užít vody. Písek je tu fantastický, pravý korálový. Je to úplně něco jiného než „normální“ písek na Ao Phra Nang, kde se nám tak líbilo. Moře je krásně čisté, teplé a korály začínají jen kousíček od břehu. Ve vodě je tak spousta drobných korálových rybiček, které neustále plavou okolo. I když je pláž opravdu krásná, na Ao Phra Nang se nám líbilo o trochu víc, protože tam ještě kulisu dotvářely skalní homole čnící nad pláží a kousek v moři. Tady se nemůžeme zbavit pocitu, že zde kulisu dotváří hromada odpadků za chatkami, i když ji z pláže samozřejmě nevidíme.

Zbytek dne se věnujeme pouze koupání a válení se ve stínu, prostě lenošení. Večer nás překvapuje, že nejde elektřina, takže nám v chatce nefunguje ani větrák. Je vedro na padnutí. To se pak opakuje i v následujících dnech, protože jediná elektrárna na ostrově nestačí pokrýt zdejší poptávku. S vodou je to podobné, jen zde platí střídání sudých a lichých dnů. Ze sprchy, což je jen trubka ve zdi, teče kalná voda, která je údajně částečně slaná (to ale raději nezkoušíme). Zuby si čistíme pitnou vodou, jejíž zásoby nám tak rychle ubývají. Na thajské poměry je voda na Ko Phi Phi drahá, 1 litr stojí 10 bathů (levnější je pouze v balení po 6 litrech, které ale není studené a navíc je k dostání pouze v Ton Sai).

Před setměním ještě vystoupáme na vrchol kopce nad Long Beach. Vedou sem dlouhé schody a na vrcholu je hotelový resort. Pro hotelové hosty mají výtah na zavazadla, ale i tak dát tyto schody ve vedru několikrát za den musí být – zejména pro starší osoby – dost náročné. Hotelovým resortem procházíme po prašné cestě na druhou stranu ostrova, na pláž Ao Lo Mu Di. Z hotelového resortu na kopci na tuto pláž je to jen cca 15 minut pomalé chůze. Pláž je opuštěná, bojí se zde jen 2 stany v palmovém háji. Všude okolo se staví nové bunglovy, takže brzy už zřejmě tak opuštěná nebude. Nicméně samotná pláž nás moc nenadchla – je velmi pozvolná a právě je odliv, takže vodu vidíme až někde v dálce. Plavat by se v moři dalo až po několika desítkách metrech a po korálech zde u břehu není ani památky. Z tohoto pohledu je Long Beach mnohem zajímavější, i když zde se nedá moc plavat z důvodu permanentně jezdících a řvoucích longtailboatů.

Večer usínáme za zvuku píšťalky linoucího se z některé okolní chatky.

 

15. den – 28.2.2004 (Long Beach, Ao Ton Sai, Ao Lo Dalam )

 

Druhý den ráno vyrážíme podél moře do Ton Sai na nákup. Cesta trvá cca 30 minut a nejprve se jde přes menší kopeček a pak většinu doby po pláži. Nakupujeme zásoby vody a rozhlížíme se po místních cestovkách s nabídkou jednodenního výletu po okolních ostrovech a plážích. Nabídka je všude stejná, takže vybíráme tu nejlevnější (400 bathů na osobu).

Z Ton Sai pokračujeme na vyhlídku nad ostrovem. Schodů je hodně a začíná se dělat pěkně horko. Na kraji městečka nám chvíli trvá, než najdeme správnou cestu (značení téměř žádné a s angličtinou jsme na usedlících neuspěli). Pak pokračujeme lesem stromů plodících ořechy kešu (zrovna jich leží spousta na chodníku a paní je zpracovává) a také hejnem místních slepic. A protože jsme tu v období vrcholící ptačí chřipky, zapomínáme na únavu ze stovek schodů a okolo slepic téměř běžíme. Vyhlídka je ale naprosto úžasná – přes stromy kešu a palmy vidíme přímo pod sebou úzkou písečnou šíji rozdělující ostrov na dvě téměř samostatné části. Na šíji je palmový háj s hotelovým resortem, z jedné strany je hluboká zátoka Ton Sai s přístavem, na druhé straně je velmi pozvolná písečná zátoka Lo Dalam, kde v době odlivu téměř není voda. Cestou zpět procházíme některé obchůdky pro turisty, ale nic nekupujeme. Oběd si dáváme v jedné z mála místních restaurací pro Thajce a s thajskými cenami. Pak se zásobou vody spěcháme zpátky a už se vidíme na Long Beach.

Odpolední koupání nás krásně osvěžilo a smylo pot z výstupu na vyhlídku a v Romanově případě i z toho, jak z městečka táhl – kromě obvyklých věcí – 12 litrů pitné vody.

Večer jsme vystoupali po schodech do restaurace u horního hotelového resortu, protože jsme doufali v krásné červánky. Byli jsme ale zklamáni, žádné červánky se nekonaly a západ slunce není atraktivní z toho důvodu, že slunce nezapadá za moře ale schovává se západní polovinou ostrova. Hudebníci se vyměnili, a tak dnes místo u píšťalky usínáme u krásného zpěvu a hry na kytaru.

 

16. den – 29.2.2004 (Long Beach - šnorchlování)

 

Dnešek trávíme celý den na Long Beach nádhernou relaxací. Roman si na celý den půjčuje za 50 bathů šnorchl a potápěčské brýle. Po ránu mě nejdříve trochu učí šnorchlovat, abych se zítra na celodenním výletě neutopila. Za chvíli mi už do brýlí a do pusy neteče a konečně vidím ten zdejší nádherný podmořský svět. Jsou tady spousty pestrých korálových rybiček, ježků a také mořských červů. Největším zážitkem byla ryba vypadající jako kámen, o které jsme přesvědčeni, že je prudce jedovatá.

Odpoledne plaveme na tzv. sharkpoint, což je skalisko kousek od břehu. Roman se zklamaně rozhlíží po nějakých žralocích s tím, že by chtěl vidět alespoň nějaké mláďátko. Mě ale vůbec nechybí. Jsou tu nádherné korály, díky větší hloubce obrovské a úplně jiné než v pobřežních vodách. Je úžasné, jak jsou různorodé. K večeři si opět dávám mořské potvory s thajskými nudlemi, zeleninou a vajíčkem.

 

17. den – 1.3.2004 (výlet lodí po plážích Ko Phi Phi Don, Ko Phi Phi Leh, Bamboo Island - šnorchlování)

 

Další den nás čeká celodenní výlet po okolních plážích a ostrovech a Roman nemůže ani dospat jak se těší. Ve skutečnosti by spal až do oběda, protože má ze šnorchlování zalehlé obě uši a budík neslyší ani náhodou. Sraz máme v naší cestovce v Ton Sai v 8.45 hod., v 9.00 hod. má být odjezd. Do městečka jdeme opět pěšky a naháněče z longtailboatů už úplně ignorujeme (zdejší „námořníci“ to musí křičet snad i ze spaní). Kupujeme si s sebou celý balík vod (i když jídlo a pití by mělo být zajištěno) a čekání si zkracujeme popíjením ledové kávy a jedním kouskem rambutanu (dostali jsme jeden kousek ochutnat. Pak už nás posádka z lodi sbírá dohromady, vybíráme si šnorchl a ploutve a naloďujeme se. Zabíráme místa na horní kryté palubě, kde budeme mít stín i krásný výhled.

Odplouváme s cca 20-minutovým zpožděním. První zastávkou je Maya Bay na sousedním ostrově Phi Phi Leh. Tato pláž je známá zejména tím, že se zde natáčel film Pláž s Leonardem diCapriem. Zastavujeme ale značný kus od pláže a šnorchlujeme okolo lodi a skal. Rádi by jsme se podívali i na pláž a okolí a udělali tam nějaké fotky, ale je tam už spousta turistů a menších člunů, na doplavání je to – s ohledem na vymezený čas – příliš daleko (naše větší loď je vhodná na cestu mezi vzdáleněšími ostrovy, ale ke břehu se moc nedostane). U břehu je navíc jen písek, takže šnorchlování by asi nebylo tak kvalitní (ve srovnání s místem, kde jsme zakotvili). I když na druhou stranu, při zpětném hodnocení bylo šnorchlování na Maya Bay nejslabší z celého dne.

Další zastávka je u bezejmenných skal u ostrova Phi Phi Leh, kde jsou nádherné korály všech velikostí, druhů a barev. Loď pak plula zpět směrem k Phi Phi Don, minula Vikingské jeskyně, které jsou už prý více než půl roku veřejnosti nepřístupné, a zakotvila u naší Long Beach na sharkpointu. Tady to dobře známe, rádi bychom tuto zastávku vyměnili za jinou, ale ostatní turisti jsou z městečka a je to tu pro ně úžasné. A musíme uznat, že korály z „mořské“ strany sharkpointu, kam jsme nikdy neplavali, jsou mnohonásobně větší než korály na druhé straně a i složení podmořského života je tu úplně jiné. Je tu ohromné množství obrovských lastur, které se při přiblížení člověka zavírají. Roman dokonce našel a vylovil jednu, na které si zřejmě krátce předtím pochutnal nějaký predátor – je pootevřená, prázdná a ve spojích horní a dolní poloviny pružná (dá se bez problémů otevírat a zavírat). Takhle si nějak představujeme mušle, ve kterých se v pohádkách nacházejí obrovské perly, i když toto samozřejmě nejsou perlorodky.

Na lodi pak Romana čeká zklamání. K jídlu měly být na výběr buď kuřecí maso nebo mořské plody. Po otevření krabiček ale zjišťujeme, že jsou pouze mořské plody, které Roman nejí. Takže nakonec jí pouze suchou rýži, která jediná není načichlá mořskou příchutí. To já si dávám i jeho porci krevet, které miluji, takže jsem maximálně spokojená. Dostáváme vodu a ananas, ale tu si necháváme na později. Ještě že jsme si vzali vodu s sebou – už jsme každý vypili asi 2x tolik vody než jsme dostali, protože je jen k jídlu a není možné si ji brát kdykoliv máme žízeň. Ještě že jsme nevěřili tvrzení cestovky, že jídlo a pití je zajištěno.

Pak už přijíždíme na Bamboo Island, kam se těšíme asi nejvíce. Máme zde ale jen 1 hod. na šnorchlování, i když podle plánu jsme měli mít o půl hodiny více. To je to zpoždění při odjezdu. Zatímco Roman celou dobu zkoumá zdejší podvodní svět a je z něj unešen, já střídavě šnorchluji a polehávám na pláži. Písek je tu nádherný korálový a ostrov by určitě stál za prozkoumání. Dá se sem zajet od nás z Long Beach, ale do delší cesty přes otevřené moře na malém longtailboatu se nám moc nechce.

Poslední zastávkou je Monkey Beach na opačné straně Phi Phi Don než máme chatku. Na pláž se dá dostat jen lodí a prohánět se po ní mají smečky opic. Z lodi žádné nevidíme a i když se dá na pláž krásně doplavat (kotvíme od ní jen kousek), věnujeme se raději šnorchlování, které je tu rovněž nádherné. Nejsou tu až tak velké korály a spousty rybek, zato jsou zde hotová sasanková pole. Tolik druhů sasanek v takovém množství mnohonásobně převyšuje všechno, co jsme viděli jinde.

V 16.00 hod. jsme opět v přístavu, kupujeme si lístky na zítřejší přesun na Ko Lantu a ještě plánujeme zajít na internet. Když jsme konečně našli internet za rozumnou cenu, nedaří se nám připojit na delší dobu a Seznam.cz stále padá. Tak to zkoušíme jinde, kde je cena sice výrazně vyšší, ale internet je stabilní. Jsme struční, jen píšeme zprávu a nesurfujeme, takže brzy pokračujeme dále. Chceme si ještě před cestou na Long Beach ještě pochutnat na palačince, ale nemáme štěstí. Já jsem si objednala palačinku s kešu oříšky a Roman palačinku se sýrem. Dostali jsme ale jen jednu palačinku s kešu oříšky, sýrem a navíc přelitou mlékem. FUJ! Domů jdeme opět pěšky a ještě večer skáčeme na Long Beach do moře. Pak už musíme na to otravné balení, usínáme opět za zvuku kytarového dua.

 

18. den – 2.3.2004 (lodí na Ko Lantu )

 

Ráno si dáváme posledních pár temp na Long Beach a snídani na pláži. Pláž je úplně prázdná a až okolo 10 hod. přichází další pár. Jinak jsme zde – stejně jako minulé dny – úplně sami (snídaně jsme si na pláži dávali pravidelně). Ráno je voda v moři nejklidnější, nejezdí v takovém množství longtailboaty a hned u břehu se po noci vyhřívají hejna korálových rybiček. Dáváme jim zbytky toustového chleba od snídaně a smutně se loučíme s Long Beach, která nás nadchla.

Protože máme nabalené věci, nejdeme pěšky do města a necháváme se za 40 bathů odvézt longtailboatem do přístavu. Loď na Ko Lantu vyplouvá v 11.30 hod. a cesta bude trvat cca 1 hodinu.

Přístaviště lodí na Ko Lantě je hodně malé, všechny lodě k němu přirazit nemohou a tak kotví jedna za druhou. Na břeh jsme proto vystupovali přes tři další lodě. Molem se přes dav naháněčů téměř nedá projít – všichni cpou turistům letáky a v rukou drží cedule s resorty, které zastupují. Když všichni začnou mávat cedulemi a letáky, vypadá to úplně jako stávka. Na jedné z cedulí vídíme nápis „Kaw Kwang Beach“, což je pláž kam se chceme dostat. Vybrali jsme si ji jen podle map, líbí se nám její poloha na téměř odděleném samostatném poloostrově spojeném s pevninou jen velmi úzkou šíjí Dear Neck. Jdeme za chlápkem s cedulí pro informace o cenách, ale tento jak naschvál žádný leták. Podle jeho slov se ceny v resortu pohybují v intervalu 100-800B, což se nám zdá hodně široké rozpětí. Nicméně jdeme s ním k dodávce, i když jen částečně dobrovolně – bere mi totiž batoh a pomalu s ním mizí v davu. Na druhou stranu je to první místní, který mi zde s batohem pomohl (i když se to jako čistý dobrý skutek nedá brát úplně vážně). V autě už pár lidí čeká, tak nasedáme taky. Když nebudou ceny přijatelné, tak nás alespoň zdarma přivezou do lokality, kde se chceme ubytovat.

 

Z hlavní silnice brzy odbočujeme na úzkou a velmi prašnou cestu. Brzy jsme celí pokrytí rudým prachem, ale o nás až tak nejde. Hlavně aby se nedostal do foťáku! Úzkou cestou drncáme asi deset minut, než přijíždíme k docela luxusnímu resortu. Bohužel, na takovýto resort rozpočet nemáme. Cena za bungalov přesahuje 400B a i když jsou ochotni slevit na 360B, jdeme jinam. Je to poprvé, co informace od naháněče nebyly správné, resp. byly minimálně zavádějící. Z poloostrova jdeme zpátky okolo nejužšího místa širokého jen několik desítek metrů po pláži směrem k blízké pláži s řadou resortů a bungalowů. Postupně zkoušíme ubytování s dotazem na cenu a volné místo, přičemž resorty s bazénem rovnou cíleně vynecháváme. Po přibližně 15 minutách přicházíme k Hans Bungalows a bereme si romantickou bambusovou chatku za 250B. Chatka je asi 50 metrů od pobřeží, je zde postel s moskytiérou, sociálká a dokonce mýdlo, toaletní papír a voňavé ručníky. K volnému užití jsou i lehátka a slunečníky na pláži, prostě paráda.

 

To, co jsme ušetřili na ubytování, padlo rázem na oběd v místní restauraci – nudle s kuřetem za 80B, nudle s krevetami za 100B. Ve srovnání s předchozími místy hodně vysoké ceny. Bohužel se tomu nedá utéct, protože zde není v blízkosti žádný obchod nebo pouliční stánek. Je to jedna restaurace pro bohatší turisty vedle druhé. Po obědě se jdeme projít na pláž. Ta je zde hodně široká a nejedná se o korálový písek jako na Ko Phi Phi. Mělký záliv se hodně podepisuje na čistotě vody, resp. na její průzračnosti – na konci vln se kalí a zdaleka zaostává za kvalitou pobřežních vod, kde jsme dosud byli. Protože jsme doufali, že Ko Lanta bude ostrov podobný Ko Phi Phi, jsme zklamáni i z nedostatku palem okolo pláže, chybějících korálových útesů v dohledu a minimálního množství rybiček ve vodě. Z tohoto důvodu se rozhodujeme zkrátit původně plánovaný 2,5-denní pobyt o jeden den, který pak strávíme na Ao Nang na cestě zpět.

 

Večer vyrážíme na procházku do přístavu. Nejprve se musíme dostat přes prašnou cestu na hlavní silnici potínající ostrov od severu k jih a po ní jdeme přibližně 20 minut. Míjíme několik čerpacích stanic, restaurací, cestovek a začínají se objevovat prodejci ovoce, první obchody, stánky s palačinkami, apod. Přicházíme k oblíbenému 7eleven a děláme velký nákup (vody, jogurty, buchty, atd.) abychom nemuseli platit vysoké ceny v restauracích na pláži. Na tržišti kupujeme banány a celý meloun a nakonec i velmi pěkné dřevěné misky, které jsou vyrobené ze zajímavého dřeva suka. Ještě obcházíme několik cestovek a zjišťujeme ceny a časy pro cestu do Krabi, kam se chystáme pozítří. Většina nabídek je stejná, a to 200B za autobus nebo loď, délka jízdy něco málo přes 2 hodiny. Nakonec objevujeme nabídku za 150B na autobus, který jede v 8 hod. ráno, a to nás ještě vyzvednou u bungalowu.

 

19. den – 3.3.2004 (Ko Lanta – Deer Neck)

 

Druhý den ráno vyrážíme na pláž a obsazujeme slunečník. Na pláži nikde nikdo, z našeho resortu jsme jediní a i široko daleko jen pár turistů. Asi je to první známka končící sezóny, i když na místní ceny to zatím nemá vliv. Jdeme se vykoupat, ale musíme jít dlouho, protože vstup do vody je velmi pozvolný, což je vidět zejména při odlivu, kdy se téměř nedá koupat. Pláž se při odlivu rozšiřuje o dobrých 15 metrů. Po vykoupání se pak procházíme po pláži a jdeme i na jižní konec celé dlouhé zátoky.

 

Většinu dne pak trávíme koupáním, válením se na pláži, studováním informací v Lonely Planet a k večeru se pak vydáváme na opačný konec zátoky, k Dear Neck. Zátoka na opačné (severní) straně šíje je ještě mělčí než naše a protože je právě odliv, je moře hodně vzdáleno od pobřeží. To navíc není písčité, ale spíše kamenité. V žádném případě se nedá jít okolo vody, jak jsme původně plánovali. Vracíme se tedy pomalu zpět do bungalowu a přemýšlíme o tomto ostrově, který nás celkem zklamal. Trochu větší městečko se utvořilo pouze na severu okolo přístavu a i když je část Lanta Yai celkem velká, je tvořena pouze jednou páteřní silnicí, ze které jsou odbočky k jednotlivým resortům. Ty jsou většinou (alespoň v naší severní části) většinou luxusnější, s bazénem a světovou kuchyní. Měřeno Romanovým oblíbeným měřítkem cena/výkon tento ostrov za Ko Phi Phi a Ao Nang výrazně zaostává. Ještě cestou kupujeme lístky na autobus do Krabi v cestovce, kterou jsme si vyhlídli den předem, a jdeme balit a spát.

 

20. den – 4.3.2004 (busem z Ko Lanty do Krabi, procházka po městě)

 

Ráno nás chlápek z cestovky vyzvedává v 7.30 hod. u bungalowu a veze nás na shromaždiště, kde se rozdělujeme podle cílových destinací. Stále se ale čeká na opozdilce, takže odjezd je až v 8.30 hod. Do Krabi jedeme minivanem se skupinou dalších turistů, kteří směřují přímo na letiště. Jsou dost nervózní, protože cesta trvá 2 hodiny a jejich letadlo letí v 11 hod. Ptali jsme se jich, proč nejeli dřívějším autobusem, co odjížděl v 7 hod. přímo na letiště. Jejich odpověď nás trochu překvapila – zaplatili si odjezd autobusem v 7 hod., ale odjíždí až s námi s tím, že máme zpoždění 1,5 hod. Z důvodu malého zájmu tak cestovka zřejmě úplně zrušila ranní odjezd a cestující nechala čekat až na další minivan, který se tak ideálně zaplnil. Včasný příjezd turistů na letiště cestovku samozřejmě nijak netrápí, pro ně je důležité zaplnit auto co nejvíce.

 

Cestou jedeme přes 2 převozy přes ostrov Klang. U druhého převozu se hodně staví a na stavbě pracují většinou ženy. Pro nás Evropany je to hodně zvláštní pohled, ale není to poprvé, co jsme se s tímto jevem v Thajsku setkali. Většinu cesty jedeme až příliš svižně a skoro celé 2 hodiny stále troubíme. A to i na nezpevněných cestách. Při těch tržbách z turismu by si zde mohli na hlavním tahu z Ko Lanty do Krabi vybudovat kvalitnější silnici. Cestou projíždíme kolem velkých palmových plantáží a vidíme i několik muslimských staveb. Více se ale soustředíme na riskantní jízdu našeho řidiče, i když většinou ne úmyslně.

 

Na letiště, kde vystupuje část pasažérů minivanu, přijíždíme v 10.40 hod. a přejeme spolucestujícím, aby svoje letadlo ještě stihli. Budou to mít skutečně „o prsa“. My pak pokračujeme ještě dalších 20 minut do centra Krabi. Zastavujeme na celkem šikovném místě, protože hned za rohem by měl být náš vytipovaný Swallow guesthouse. Guesthause nacházíme bez problémů a bereme si krásný pokoj za 170B. Pokoj má větrák, zrcadlo, židli, poličku, ale sociálka je společná na chodbě. Jinak ale celý guesthouse má podlahu z bílých kachliček a vše se leskne tak, že by se snad dalo jíst i ze země.

 

Už máme celkem hlad, tak si na oběd sedáme v restauraci pro místní hned za rohem. Její jméno je příznačné: „ Kuchyně na rohu ulice“. Oba si dáváme žluté nudle, já tradičně s krevetami a Roman netradičně s hovězím. Po srovnání s Ko Lantou jsou ceny opět super. Po obědě obhlížíme místní cestovky kvůli zítřejší cestě do Bangkoku, ale všechny odjíždí kolem 16 hod. My bychom ale chtěli jet mnohem později, abychom si ještě přes den užili Ao Nang. U jednoho místního „námořníka“ v přístavu zjišťujeme, za kolik by nás odvezl na pláž East Railey (v samotném Krabi žádná rozumná pláž – alespoň dle našich informací a průzkumů – bohužel není).“Námořník“ by nás tam byl prý ochoten odvézt za 600B. Patrně už má úžeh! Smlouvat nechce, a tak pokračujeme dál.

 

V samotném městě Krabi není moc co dělat. Procházíme se kolem řeky, chodíme po obchodech, píšeme maily a zastavujeme v hospodách. V jedné jsme se zastavili na večeři a Roman si dal kuře s rýží na thajském kari. Už při prvním soustu mu bylo jasné, že to byla chyba. Bojoval statečně ještě další dvě sousta, pak ale zezelenal, pusa ho nesnesitelně pálila a bylo mu z těch tří soust tak blbě, že to pak večer dlouho rozcházel. Obsluha se jen smála. Určitě jí bylo jasné co se stane, když si objednal to thajské kari, ale neupozornili nás ani náznakem. Pacholci!

 

V jedné části města jsme pak objevili velké tržiště s jídlem a zeleninou. Tak velké jsme ještě nikde neviděli. Prodávají zde i smradlavý durian (samozřejmě celý, nerozkrojený). Je veliký zhruba jako meloun a má kožovitě-ostnatou slupku. Levný ale příliš není – nějací Angličané právě zvažují koupi 4 kg za 180B. Je prý opravdu dobrý, ale raději do něj nejdeme. Po návštěvě trhu pak jdeme zpět do guesthause balit na zítřejší přesun.

 

21. den – 5.3.2004 (poslední koupání na Ao Nang, noční přesun do Bangkoku)

 

Ráno vstáváme v 6.30 hod., dáváme si batohy na recepci a jedeme dodávkou na pláž Ao Nang. Naše poslední thajské koupání začínáme tradičně: oblíbenou snídaní na pláži. Jsme tu brzy a další turisté se trousí jen pomalu, tak si vychutnáváme pohodu prázdné romantické pláže. Dopoledne se koupeme, po obědě si dáváme poslední šejk a pak už jen sbohem, Andamanské moře.

 

Okolo 14 hod. jdeme chytit dodávku do Krabi a v našem guesthouse si dáváme ještě sprchu a přebalujeme batohy na cestu. V 15.30 hod. by nás měli vyzvednout u guesthouse a v 16.00 hod. by měl být odjezd VIP busem do Bangkoku přímo na Khao San Road (pozdější odjezd jsme nesehnali). Máme trochu obavy jak a jakým autobusem pojedeme, protože lístky jsme kupovali přes nejlevnější cestovku (za 370B, ostatní měli jednotnou cenu 500B). I Lonely Planet píše, že není dobré se spoléhat na místní cestovky a je lepší dát přednost oficiálnímu přepravci, s jakým jsme přijeli z Bangkoku do Krabi. Autobusové nádraží je ale 20 km za městem a nechtělo se nám jet včera takovou vzdálenost jen kvůli zjištění času odjezdu.

 

Naše obavy se ale nenaplnily. U guesthouse nás nejprve vyzvedává dodávka a pak přesedáme na malý autobus, který nás přiváží na velké „seřadiště“. Zde už čekají 3 velmi slušné VIP busy a okolo spousta turistů „baťůžkářů“. Odjíždíme se zpožděním pouze 30 minut, což je při takovém počtu lidí na thajské poměry hodně dobré. Bus je patrový a má WC. Vybrali jsme si bezpečnější místo dole, protože tolik zase thajským řidičům nedůvěřujeme (zejména po cestě z Ko Lanty do Krabi).

 

Brzy po vyjetí nás potkala první a současně i poslední bouřka během našeho pobytu v Thajsku. I když se tomu bouřka moc říkat nedá – napršelo akorát tak aby se neprášilo, jak se říká. O 15 minut dále už je nebe opět bez mráčků. Během noci děláme 2 technické přestávky á 40 minut a už v 5.30 hod. vystupujeme na rohu Khao San Road.

 

22. den – 6.3.2004 (ranní příjezd do Bangkoku, trhy Čínského města, Khao San)

 

Pozdější odjezd z Krabi by byl určitě lepší, kdyby to bylo možné. Teď ráno se nedá nic podniknout, jsme ospalí, zpocení a unavení a ubytovat se bude možné až během dopoledne. Samozřejmě se na nás hned po vystoupení vrhá horda tuk-tukářů a takto brzy po ránu dokážou lézt pěkně na nervy. Rychle se ale orientujeme a pěšky vyrážíme hledat ubytování – hlavně pryč od davu naháněčů! Všude ale mají buď zavřeno nebo plno, protože check-out je obvykle mezi 11-12 hod. Trmácíme se tak zhruba 2 hodiny než něco najdeme. Nabízí nám pokoj za 250B a pak nějakou špinavou díru za 200B, ani jeden ale nebereme. Všude jinde ale mají plno, tak se vracíme vzít ten dražší pokoj. Už ho mají ale obsazený. Nakonec tedy bereme pokoj za 300B s větrákem, který je kromě postele jediným vybavením místnosti. Je tu ale na druhou stranu čisto a ve světle dlouhé cesty i nakonec celkem příjemně.

 

Snídáme na pokoji poslední paštiku z ČR a po 8 hod. vyrážíme směr Čínské město. Dnešní den jsme se rozhodli věnovat nákupům, protože potřebujeme utratit zbývající thajské bathy. Cestu už známe (autobusem č. 53 na vlakové nádraží a pak pěšky do čínské čtvrti), takže se na místo dostáváme bez problémů. Cestou ještě u vlakového nádraží telefonicky potvrzujeme zítřejší odlet. Udělali jsme to už před 2 dny mailem, co by mělo také jít, ale nedostali jsme zatím žádnou odpověď (a ani nikdy potom). Také posíláme domů poslední email z Thajska – zbývající informace už budeme sdělovat osobně.

 

V Čínské čtvrti postupně kupujeme Romanovi hodinky a tričko. Těch triček jsme chtěli koupit víc, ještě pro rodiče, ale nechtěli nám dát množstevní slevu (nebo jsme jen špatně vyjednávali), takže nemůžeme uhnout z našeho požadavku a jdeme dál s cílem koupit je jinde (i když bohužel zřejmě opět s vyjednávacím maratónem). Já jsem si koupila ťapky do vody a chtěla jsem si koupit i tričko, které jsem několikrát viděla na místních Thajkách. Když ho ale nakonec najdeme, tak nestojí předpokládaných 150 bathů, ale 1500 bathů. To už asi na desetinu nedojednáme, i když jsme to samozřejmě zkusili. J Pak kupujeme už jen 2 osušky, čepici a ochutnáváme různé druhy buchtiček. Nakonec si ještě kupujeme jeden dobrý grapefruit. Největší tlačenici jsme jako obvykle viděli u bižuterie – Thajky se tím dokáží přehrabovat snad celé hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme do Čínské čtvrti směřovali za nákupy, jsme moc úspěšní nebyli.

 

Okolo 14 hod. jsem už docela uchozená a rozhodujeme se vrátit zpět na hotel, oddychnout si a pokračovat na víkendové trhy. Na hotelu se ale dozvídáme, že víkendové trhy jsou jen do 18 hod. a cesta tam trvá cca 1 hod. Takže už to nemá cenu a měníme plán. Jdeme na Khao San road koupit nějaké CD (samozřejmě pravé thajské originály J) s hudbou a počítačovými programi a také si nechat udělat studentské ISIC karty na další dva roky.  Budeme doufat, že se podoba karet za tu dobu nezmění. Na závěr dne si dáváme poslední večeři na ulici a jdeme opět balit. Po cestě domů ještě koukáme po obchodech co by jsme přivezli domů a za co utratíme poslední bathy, ale nemůžeme si pomoct, nějak se nám to oblečení nelíbí. A i když je levné, nebudeme si kupovat věci co se nám nelíbí jen kvůli ceně. A taky už vidíme rodiče jak nosí tričko s velkou rudou hvězdou nebo s nápisem NO SEX.

 

23. den – 7.3.2004 (Bangkok, procházka kolem řeky, Khao San, odlet do Moskvy a Prahy)

 

Poslední den ráno se jdeme projít podél řeky Chao Phraya. Chvilku pozorujeme ranní očistu místních bezdomovců, pak ale raději mizíme, protože i když nejsme nijak dotěrní, netváří se že by se jim to líbilo. Dostat přes hubu zrovna poslední den se nám opravdu nechce. Pak pokračujeme k Velkému paláci, kde chceme dofotit film ve foťáku a natočit zbývajících pár sekund videa. Nejdeme dovnitř, jen se chceme cournout okolo. Z důvodu nevhodného oblečení (kraťasy) nás ale nechtějí pustit ani na nádvoří, kam je volný přístup bez lístku, a hlídač nám ze stejného důvodu odmítne udělat společnou fotku, na které by byl v pozadí Velký palác.

 

Od Velkého paláce jdeme zpět k hostelu, se zastávkou na Khao San Road. Chceme dokoupit domů ještě nějaký ten dárek. Opět máme ale problém si něco vybrat, takže nakonec bereme jen 2 pánská trika pro naše táty s alespoň trochu rozumným nápisem (140 bathů za kus). Sortiment mají „překvapivě“ stejný i v částech, kam jsme se včera nedostali. J Za zbývající peníze kupujeme vodu na cestu, pražený hrášek, ananas a pro mě pořádné kapučíno. Pak už jen rychle na hotel, dobalit věci, osprchovat se, odhlásit se a ve 12.00 hod. nám jede bus na letiště.

 

Odjezd od hostelu probíhá bez problému a načas, na letišti jsme už ve 12.40 hod., což je o hodnou chvíli dříve než nám bylo řečeno. Omotáváme batohy igelitovou fólií, jdeme se odbavit (u oken bohužel není místo) a Roman se jde podívat, za co by mohl utratit posledních 8 bathů. Výsledek ale je, že už se nedají utratit za nic! I ten nejlevnější pohled zde stojí 30 bathů a 2 bombóny 20 bathů. Smůla, vezmeme si penízky domů. Ještě jdeme k příslušnému okýnku uhradit letištní poplatek 500 bathů (ty máme samozřejmě nachystané), kde už ale nechtějí vidět ani pasy a ani letenky. Jen penízky.

 

Rusáci se opět vytáhli a startujeme pohodlným Iljušinem jen s 5-minutovým zpožděním. Letadlo se při startu opět hodně třepe, zejména prostřední část, pod kterou sedíme, už jsme ale zvyklí ze startu v Moskvě. I když zvyklí asi není to pravé slovo, na to se zvyknout snad ani nedá. Většina spolucestujících jsou opět Rusové, což jde kromě jazyka poznat i podle množství alkoholu na palubě. Úspěšný start musí všichni samozřejmě hned zapít, jak jinak. J Na každé dvojsedačce mají whisky nebo vínečko, steward automaticky chodí s vývrtkou a otevírá láhve. Když dosáhneme letové hladiny a zhasne nápis „připoutejte se“, všichni Rusové hned stoupají a s kelímkem v ruce se jdou pozdravit se známými v letadle. Další hodinu pak polovina letadla stojí, chlastá a uličkou se pomalu nedá projít. Jinak ale palubní servis je opět dokonalý a jídlo skvělé – jako hlavní jídlo byly na výběr krevety nebo vepřový steak. Můžete hádat, co jsme si dali. J K jídlu si většina Rusů dává rajčatový džus, zřejmě to nějak neutralizuje whisky. Zkombinujte litr rajčatového džusu a půl litru whisky a na konci letu jste celkem v pohodě. Tedy pokud jste Rus. Rajčatový džus jsme si dali taky, ale velmi dobrý, i když jsme jej místo whisky zapíjeli vodou (tato naše kombinace působí jen častější cesty na toaletu, jinak bez vedlejších účinků).

 

Cesta do Moskvy proběhla bez problémů, jen jsme hodně litovali, než nesedíme u okna. Šťastnější cestující se v průběhu letu kochali pohledem na Himaláye a další vysoké horské hřbety, jejichž vrcholky byly jen kousek pod letadlem a viditelnost byla nádherná, jenže nikde nebyla skulinka, kterou bychom se dívali my. Do Moskvy jsme přiletěli načas a i několikahodinový přestup jsme zvládli celkem bez problémů. Starý dobrý Boeing s téměř nulovým prostorem na nohy (ve srovnání s Iljušinem) a s fádní stravou (ve srovnání se službami Aeroflotu) nás pak dopravil na ruzyňské letiště.

 

Cesta končí, ale zážitky zůstávají. Byla to ta nejúžasnější a nejexotičtější dovolená v našem životě a oba nás nadchla. Služby cestovní kanceláře byly bohatě nahrazeny volností a možností určovat si plán jak chceme a jak se nám kde líbí. Celkem nás cesta přišla na 30 000 Kč na osobu, z toho ale byly 22 500 letenky (vč. poplatků). Určitě budeme dlouho vzpomínat, třídit fotky a minimálně v myšlenkách se vracet na navštívená místa. Jsme zvědaví, kam nás zavedou další cesty a kterou zemi/destinaci pojedeme poznat příště.

 

KURZ  1 USD = 27,550 CZK   CELKEM VYMENENO 550 USD (CAMFEX GROUP, VLADISLAVOVA 16, PRAHA 1)