Mauricius říjen/listopad 2013 - cestopis
Před cestou
Po nějaké době se nám opět začalo stýskat po korálových plážích a lenošení ve stínu palem a dobrým hospodařením s dovolenou jsme ušetřili několik dnů, takže v průběhu léta jsme si začali vybírat, kam bychom mohli jet. Předchozí dovolené na Seychelách a Maledivách nasadily laťku celkem vysoko, nebylo to jednoduché, ale nakonec vyhrál ostrov Mauricius.
Letenky jsme tentokrát bohužel příliš nevychytali. Nejpřijatelněji nám opět vycházela cesta z Frankfurtu s německou leteckou společností Condor (www.condor.de), kterou jsme využili i při cestě na Seychely. V námi preferovaném termínu (přelom listopadu a října) ale žádné akce nebyly, jiné letecké společnosti lepší ceny neměly a s ohledem na logistiku jsme nechtěli s koupí letenek čekat na poslední chvíli. Nakonec jsme za 1 letenku zaplatili 1 077 EUR plus dalších 30 EUR za rezervaci míst v letadle. Oproti ceně letenky na Seychely (631 EUR na osobu) je to výrazně více, i když se letí jen o 2 hodiny déle.
Parkování na letišti ve Frankfurtu jsme si opět rezervovali přes webové stránky Frankfurt Airparks (www.airparks-frankfurt.de), tentokrát ale v Simplepark Parkplatz Frankfurt za cenu 59 EUR za 10 dnů. Je to cca 15 minut jízdy od letiště, doprava tam i zpět je zdarma mikrobusem.
Nejvíce práce nám překvapivě dalo shánění vakcíny proti břišními tyfu. Chtěli jsme si obnovit očkování, ale v celé Praze nebyla dlouhodobě jediná vakcína (a to jsme čekali několik měsíců), protože byl výpadek na straně výrobce. Nakonec se nám přes Janinu sestřenici podařilo sehnat 2 vakcíny v Brně.
25.10. Cesta do Frankfurtu a odlet
Odlet z Frankfurtu byl v 16.40 hod., ale na cestu jsme raději vyrazili už ráno před osmou hodinou. Žádná dopravní komplikace nenastala a navigace fungovala bezchybně, jen na místě samotném jsme tápali, kde je vjezd na parkoviště. „Simplepark“ je v názvu parkoviště celkem oprávněně, protože jsme se setkali jen s řidičem mikrobusu, který jezdí cestu parkoviště-letiště neustále dokola a současně funguje i jako recepce a vrátný. Po příjezdu jsme tedy museli zůstat venku před branou a volat na telefonní číslo uvedené na bráně. Naštěstí jsme se převlékli a sbalili než přijel, protože už na něj zase čekali další lidé na letišti a tak spěchal.
Cestou mikrobusem na letiště jsme viděli, že na dálnici, po které jsme přijeli, se stala havárka a auta stojí ve velké koloně. Jet o chvíli později, asi bychom tam uvízli na delší dobu. Vystoupili jsme před odletovou halou hned u přepážek společnosti Condor a protože jsme měli udělaný on-line check-in, stačilo nám dát zavazadla na Baggage Drop Off. Ale v tuto dobu ani u normálních přepážek nebyla téměř žádná fronta.
Čas do odletu jsme strávili bloumáním po letišti a sháněním vody do letadla, protože pitný režim se musí dodržovat za jakýchkoliv okolností a o aktivitě letušek během noci jsme měli trochu pochybnosti (neoprávněné, vodu jsme dostali i v láhvi).
V řadě u oken byly jen 2 sedadla, takže jsme měli i trochu soukromí a klidu na spaní, i když okolo byla řada cestujících s malými (střídavě křičícími) dětmi. I tak ale je 12 hodin letu slušnou porcí času, zejména když v sedadle před vámi není zabudována žádná herní konzole.
26.10. Přílet na Mauricius, cesta do Flic en Flac a ubytování
Žádné zdržení jsme cestou nenabrali, takže v cca 6 hod. jsme dle plánu přistáli na mezinárodním letišti sira Seewoosagura Ramgoolama, které je pojmenované podle dřívějšího mauricijského premiéra. Protože jsme přiletěli těsně za letadlem Air China, museli jsme si vystát celkem dlouhou frontu na vyřízení všech formalit (odevzdání příletových formulářů a zdravotního potvrzení). Byla to ale jediná fronta za celou dovolenou a stejně bychom pak o to déle čekali na zavazadla. Jinak letiště samotné nás mile překvapilo. Čekali jsme jednoduchou budovu jako je v Mahé na Seychelách, ale letiště je moderní, čisté a se značkovými obchody, na které jsme zvyklí z evropských letišť.
První věcí, kterou jsme na letišti sháněli, byl bankomat. I když jsou na letišti směnárny, eura jsme chtěli mít jako rezervu a i kurz v bankomatu byl určitě výhodnější (i přes poplatek 125 Kč za výběr). Ze dvou bankomatů fungoval jen jeden, takže jsme chvíli čekali, než se uvolní, a potom si vybrali 10 000 rupií. Kurz MUR/CZK byl při tomto výběru 1,58 (jak jsme si po příletu spočítali) a tato částka nám vyšla přesně na celou dobu pobytu (řadu nákupů jsme samozřejmě ale platili kartou).
Domlouvání taxi z letiště do Flic en Flac, kde jsme měli rezervované (a zaplacené) první ubytování, jsme si moc neužili. Před letištní halou byl už jen poslední vůz a přes veškerou naši snahu jsme se dostali jen na cenu 35 EUR. Z přečtených cestopisů jsme věděli, že se cena obvykle usmlouvá na cca 25 EUR (v některých případech to bylo i 15 EUR), ale jednoduše to neumíme. A to jsme vyzkoušeli všechno a tvářili se, že jdeme na autobus a taxi nás v podstatě ani nezajímá. „Smlouvání je zábava a hra. Někdy vyhrajete a budete mít radost, ale stejně tak někdy prohrajete.“ napsal David Gladiš v knize Hedvábná stezka. V tomhle případě jsme myslím prohráli na celé čáře a zábava to určitě nebyla. J
Cestou do Flic en Flac jsme zjistili, že náš řidič taxi je zřejmě místní závodník, a hned za druhou zatáčkou za letištěm jsme hledali pásy pro připoutání. Z rychlých změn pruhů a svižného projíždění kruhových objezdů se Janě dělalo špatně už na rovné dálnici (ano, na Mauriciu jsou kruhové objezdy i na dálnici), naštěstí pak ale doprava trochu zhoustla a mohli jsme začít více vnímat i okolní krajinu.
Po cca 45-ti minutách jízdy (při smlouvání na letišti tvrdil řidič, že pojedeme 1,5 hodiny) jsme přijeli před hotel Klondike ve Flic en Flac, kde jsme měli přes Booking.com zařízené první ubytování. Řidič si řekl o 1 500 rupií, což ani při použití kurzu ve směnárnách na letišti neodpovídá dohodnuté ceně 35 EUR, ale před nastoupenou půlkou hotelového personálu připraveného vzít naše zavazadla, podat nám vlhký ručník, zavést na snídani, sdělit podrobnosti o ubytování, atd. se už nám nechtělo s ním hádat a celou částku jsme mu dali.
Naopak v hotelu byli po příjezdu velmi milí. Náš pokoj sice byl ještě obsazený, ale po přivítání nás hned usadili ke snídani (i když tento den jsme ji ještě neměli mít) s tím, že nám mezitím připraví jiný pokoj, kde se můžeme do odpoledne složit. Snídaně byl standardní bufet a překvapilo nás, jak málo hostů je v hotelu. V klidu jsme si dali snídani, pochutnali si na mangu (ke snídani byly každý den čerstvé manga z hotelové zahrady) a šli omrknout pláž.
Hotel Klondike je umístěn na severním konci dlouhé pláže táhnoucí se okolo celého Flic en Flac, od které je oddělen sympatickou zátokou sloužící jako přístaviště lodí. Lehátka jsou na pláži podél celého hotelu, ale vstup do moře je jen v jediném relativně úzkém místě. Do moře se zde dá jít i bez bot, ale jen velmi opatrně a ne moc daleko. Plavat se tu moc nedá a zejména odpoledne při odlivu se nedalo téměř šnorchlovat, protože se člověk pohybuje cca 10 cm nad ježky, kterých je tu celkem hodně. Naopak rybiček tu v době našeho pobytu moc nebylo. Zřejmě je všechny vylovili místní rybáři, kteří každý den na kamenech chytají a tahají ven i malé korálové rybky.
Dočasné ubytování nám hotel po snídani poskytl v zahradním dvojpokojovém bungalovu, takže jsme si mohli po dlouhé cestě dát sprchu a převléknout se do plážového. Pak jsme šli na pláž, kde jsme střídavě pospávali, četli a koupali se. Většinu času jsme byli na pláži sami, nikdo okolo nás nechodil a mile nás překvapilo, jak je to tu klidné. Ve 14 hod. jsme se z bungalovu přesunuli do našeho pokoje, který byl v budově přímo u pláže a měl krásnou terasu, na které jsme každý večer sedávali.
Odpoledne jsme se ještě chvíli stavili na hotelové pláži, ale protože jsme plážoví turisti a zejména já nemám klid, dokud nezjistím, jak vypadá pláž za rohem, šli jsme za chvíli podél moře do Flic en Flac. Na kraj hlavní pláže u Flic en Flac je to cca 10 minut chůze podél zátoky s loděmi a cestou je moc příjemné koupání s jemným pískem s minimem korálů na písečném výběžku. Na hlavní pláži byla spousta místních a jen málo turistů. Místní sem kromě koupání chodí hodně na večeře a pikniky, takže to tu v pozdním odpoledni celkem žije.
Cestou podél široké pláže, kterou lemuje pás přesličníků poskytujících dostatek stínu, jsme si obhlédli stánky s ovocem a jídlem a vybrali si, kde se stavíme na večeři. Pak jsme šli ještě chvíli podél pláži, ale vypadalo to, že se tak dá jít až na jih do Le Morne, tak jsme se po cca 30 minutách otočili. Večeři jsme si dali ve stánku na pláži u sympatického staršího domorodce hovořícího obstojně anglicky. Objednali jsme si smažené nudle s kuřetem (já) a smaženou rýži s kuřetem a seafood (Jana). Moc jsme si pochutnali, takže jsme tu nebyli naposledy a po dobu našeho pobytu jsme se stali celkem pravidelnými hosty.
Cestou zpátky na hotel jsme šli městečkem a stavili se na nákup ve SPARu, protože velké zásoby vody jsou vždy potřeba. A abychom se v té spoustě vody co jsme koupili neutopili, vzali jsme i 3 piva, flašku místního mauricijského rumu a kolu (co by to bylo za plážovou dovolenou bez cuba libre, že?). J Večer jsme pak strávili na terase našeho pokoje, kde jsme si četli a poslouchali šumění moře, s občasným odběhnutím nezbytným pro načtení dalších stránek na internetu, protože ten byl jen okolí recepce a jídelny.
27.10. Pláž, šnorchlování a Flic en Flac
Pro tento den jsme měli naplánován plážový relax s odpoledním výletem lodí s proskleným dnem, který je pro hotelové hosty zdarma. Po příjemné snídani a mangových hodech jsme se přesunuli na opět prázdnou hotelovou plážičku a do centra vodních sportů, které má budku hned vedle hotelu, jsme si šli potvrdit, v kolik hodin bude výlet lodí. Tam jsme potkali s jiným párem z Čech, se kterým jsme se seznámili na snídani (díky jejich pozdravu v rodném jazyce) a kteří čekali na loď, co je odveze na šnorchlování. A protože nám bylo řečeno, že kvůli vlnám se odpolední výlet lodí s proskleným dnem ruší, změnili jsme plány a rozhodli se pro šnorchlování (pro hotelové hosty je to rovněž zdarma).
Loď přijela krátce poté, co jsme si vzali na pokoji šnorchl s brýlemi a v centru půjčili ploutve. Jeli jsme jen my čtyři Češi. Šnorchluje se z druhé strany korálového útesu, který vede podél celé pláže ve Flic en Flac a který u hotelu Klondike přechází ve skalnaté pobřeží. Korály byly celkem zajímavé, jen nám chyběla větší pestrost. A také byla patrná v podstatě úplná absence rybek. To bylo ale částečně způsobeno tím, že kvůli vlnám jsme museli šnorchlovat celkem daleko od útesu. Proto nám ani tak nevadilo, když jsme po cca 30 minutách museli z vody, protože německá potápěčka z hotelu ukončila ponor a cestou do hotelu jsme ji museli jet nabrat.
V centru jsme se domluvili, že až některý další den nebudou vlny, vezmou nás přímo k útesu, kde toho uvidíme mnohem víc. Z toho ale nic nebylo, protože další dny nám na koupání už příliš nepřálo počasí.
Odpoledne jsme strávili na pláži u hotelu, většinu doby buď sami nebo jen s nerušícími sousedy. Po cca 16 hod. jsme se šli projít po pláži do Flic en Flac, kde jsme si opět dali večeři ze stánku na pláži u našeho místňáka.
Cestou zpět jsme se na hotelové recepci ptali na cenu půjčení auta, a protože se nám částka 30 EUR na den zdála přijatelná, rovnou jsme požádali o rezervaci vozu na další den, protože předpověď počasí nevypadala příliš dobře.
28.10. Půjčení auta, cesta po ostrově, Flic en Flac
Hotel spolupracuje s půjčovnou aut Dolphin Cars a téměř každé ráno sedí u stolku vedle recepce po dobu zhruba jedné až dvou hodin její pracovnice. Auto nám ale přivezl majitel, se kterým jsme pak vyřídili i všechny papíry. Bylo to malé Clio a vonělo novotou – byli jsme první klienti a mělo najeto jen pár set kilometrů. Motoricky na tom ale bylo dobře, takže všechny kopečky i v centrální části ostrova jsme zvládali bez jakýchkoliv problémů.
Největší obavu jsme měli z toho, jak zvládneme jízdu vlevo. Hned při výjezdu z parkoviště u hotelu jsme málem nabrali zrcátkem popelnici, protože volant byl na druhé straně auta a automatický odhad směrem doleva zafungoval bohužel středoevropsky (člověk z půjčovny se už naštěstí za námi nedíval). Řízení vlevo nakonec nebyl takový problém, jak jsme se obávali, a problém dělalo jen opakované spouštění stěračů místo blinkrů.
Naším prvním cílem byl vodopád Tamarind (také se mu říká 7 kaskád). Z Flic en Flac tam šlo dojet vedlejší cestou, která se vyhýbá velkému a dopravně složitému městu Quatre Borne. Automapu jsme z půjčovny nedostali a museli jsme si vystačit s naší mapou ostrova vytištěnou z internetu, ale ta se naštěstí ukázala jako obstojně přesná a nikde jsme nebloudili.
K vodopádu samotnému se pak jede buď přímo, nebo na vyhlídku. My jsme chtěli jet na vyhlídku, odbočku jsme ale přejeli a mířili (jako většina turistů) přímo k němu. To má cenu ale jen tehdy, pokud si jej chcete celý projít resp. celý slézt hustým porostem, protože jinak téměř nic nevidíte. Naštěstí nás ale dojel na motocyklu místňák aby nám nabídl své průvodcovské služby. A i když jsme mu nedali vydělat, ochotně nám poradil správnou cestu na vyhlídku. Není divu, že jsme odbočku přejeli. Žádný ukazatel cestou nebyl a do správné odbočky se muselo hned za obcí Henrietta projet přes autobusové nádraží. Z dálky vypadá vodopád hezky, kaskády jsou krásně vidět a okolo je zelená příroda. Bohužel byl ale dost daleko na to, abychom z něj měli větší zážitek.
Po vodopádu Tamarind jsme přes Grand Bassin pokračovali k čajové plantáži v Bois Cheri. Cesta je relativně jednoduchá, jede se okolo velké vodní nádrže Mare aux Vacoas (ta nás ale nijak nezaujala a tak jsme ani nezastavili) a moc aut zde nejezdí. V Grand Bassin jsme zastavili jen na chvíli, abychom si vyfotili monumentální sochou boha Šivy.
Plantáže začínají kousek za Grand Bassin a téměř všude probíhala sklizeň čajových lístků. Podle nich jsme dojeli k hlavnímu závodu na zpracování, zaplatili vstupné 400 rupií na osobu a byli zařazeni do anglicky mluvící skupiny, která prohlídku právě začínala. Ta je rozdělena na 3 části – nejdříve máme možnost shlédnout krátký film o historii čaje a jeho zpracování v Bois Cheri, následuje prohlídka závodu s průvodcem a po jejím skončení se pokračuje po vlastní ose do cca 2 kilometry vzdálené restaurace, kde je zdarma ochutnávka čaje. V naší skupině bylo celkem 14 osob a velmi brzy jsme zjistili, že se s téměř všemi domluvíme bez problémů česky – bylo nás 6 osob z ČR, 4 ze Slovenska, 2 Němci a 2 Dánové.
Prohlídka závodu se nám velmi líbila. Trochu jsme ale litovali, že je teprve začátek sezóny sběru čajových lístků a některé stroje ještě nejsou v provozu nebo fungují jen omezeně. Po přesunu do restaurace, která je na kopečku nad jezírkem a plantážemi, jsme více než hodinu ochutnávali všechny druhy čajů, které zde vyrábí. Následně jsme udělali tržbu ve zdejším obchůdku, protože jsme čaje chtěli přivézt jako dárky domů.
Z plantáží jsme se vraceli stejnou cestou zpět a mířili jsme k přírodním zajímavostem Black River Georges National Park. Česačky čaje už jsme si bohužel nemohli vyfotit v akci, protože denní úrodu měli sklizenou a vraceli se zpět do závodu. Opět jsme se zastavili v Grand Bassin, tentokrát ale dole pod kopcem. Přímo u jezera je tu hinduistický chrám s velkým amfiteátrem a různými sochami, který jsme si nechtěli nechat ujít.
Přes vodopády Alexandra a krásnou vyhlídku na celý národní park, ze které nás vyhnal déšť (ten se pravidelně střídal se sluníčkem a zataženou oblohou celý den), jsme se dostali až k vodopádům a sedmibarevné zemi do Chamarel. Tyto úžasné mauricijské atrakce jsou zpoplatněny (společné vstupné 175 rupií na osobu) a jede se k nim celkem frekventovanou prašnou cestou. Vodopády jsou vidět pouze z protilehlé vyhlídky, protože se nachází na soukromém pozemku, ale na sedmibarevnou zemi si lze téměř sáhnout.
Z Chamarel jsme sjeli k moři a průjezd obcí La Gaulette jsme využili k většímu nákupu potravin a vody v místním supermarketu, kterých v jihozápadní části ostrova není mnoho. I když bylo zataženo, směřovali jsme naši cestu na výběžek Le Morne, kde jsou umístěny nejvyhlášenější luxusní hotely na ostrově a jehož pláže s horou Mount Brabant v pozadí jsou v každém druhém katalogu cestovních kanceláří. Sem jsme původně chtěli jet, když jsme plánovali dovolenou.
Zastavili jsme na kousku veřejné pláže mezi luxusními hotely, a protože všechny pláže na ostrově jsou volně přístupné a do vody se nám ještě nechtělo, šli jsme se projít po pláži podél Paradise Hotel & Golf Club. Je to jeden z nejdražších hotelů na ostrově, má vlastní golfové hřiště a chtěli jsme vidět, jaké pláže si užívá smetánka. Zajímavé bylo, že ostraha hotelu šla celou dobu cca 5 metrů vedle nás pro případ, že bychom náhodou dostali nápad opustit pláž a vstoupit do hotelu. I když bylo evidentní, že hotel je velmi kvalitní, pláž samotná nás zklamala. Nejen že při vstupu do moře jsou na řadě míst velké kamenné desky, ale písek je celkem hrubý a ne úplně příjemný na chůzi bez bot. Navíc tolik střepů co zde jsme neviděli na žádné jiné pláži na ostrově. Možná proto nebyla na pláži a v moři ani noha (kromě našeho průvodce z ostrahy) a všichni se váleli na lehátkách pod palmami a u bazénu. Zřejmě sem jezdí hosté spíš kvůli golfu než kvůli koupání v moři.
Po krátkém vykoupání ve chvilce, kdy se sluníčko zapomnělo a na chvíli vykouklo, jsme ještě zajeli na jižní pláže výběžku, které jsou vyhlášené stálým silným větrem a bývají okupovány kite-surfařema. Už ale bylo celkem pozdě a i když foukalo, balili si všichni vybavení a odjížděli.
Cestou zpět jsme ve Flic en Flac vzali podle pravidel půjčovny plnou nádrž a vrátili se do hotelu. Stavili jsme se ještě na pláži, jestli tam nejsou ještě prodejci místních dobrot, ale už bylo vše zavřeno. Do restaurace se nám po celodenním výletu nechtělo, tak jsme si chytili něco ze zásob nakoupených v supermarketu v La Gaulette.
29.10. Hotel, Flic en Flac
Protože na tento den nebylo auto z půjčovny volné a jiné jsme shánět nechtěli, rozhodli jsme se strávit den na pláži u hotelu, i když počasí stále nebylo na koupání ideální. Příliš nefoukalo a drobně sprchlo jen občas, tak se dalo ležet u moře. Když nás omrzelo čtení, šli jsme se projít na skály, kde se tvořily při odlivu velké louže plné života (s výjimkou rybiček, které tu nebyly téměř žádné ani při přílivu).
Později odpoledne jsme se šli projít do Flic en Flac a zamířili jsme až na druhou stranu městečka. Chtěli jsme zjistit, jaké je to na opačné straně pláže. Ani po hodině chůze a cca třech ujitých kilometrech jsme se ale nedostali na dohled konce. S rostoucím pocitem hladu a blížícím se soumrakem jsme se tedy otočili a stejnou cestou zamířili zpět na hlavní pláž, kde na nás již zdálky mával náš oblíbený prodavač. Po standardně bohaté porci nudlí se vším možným jsme se cestou na hotel stavili ve SPARu a koupili čerstvé pečivo, rum (ten první došel mnohem dříve, než jsme předpokládali) a pohledy.
Při vybírání pohledů jsme narazili na fotky nádherných pláži z oblasti Wolmar. Na mapě se nám toto místo nedařilo najít, ale po chvíli pátrání na internetu jsme zjistili, že je to v podstatě „za rohem“. Kdybychom šli odpoledne jen o kousek dál, došli bychom tam. Je to pokračování pláží Flic en Flac, kde jsou za městem luxusnější hotely.
30.10. Půjčení auta, cesta po ostrově, Flic en Flac
Ráno se ukázalo, že předpověď počasí byla až příliš optimistická a většinu dne bude asi poprchat. S půjčovnou jsme si tedy potvrdili auto a v cca 9.30 hod. nám přistavili toho samého šípa, co jsme už měli. To jsme už byli po snídani, kde jsme se už tradičně nacpali domácím mangem, palačinkami a dalšími dobrotami. Mohli jsme tak vyrazit na velkou pobřežní cestu kolem spodní části ostrova.
Naše první cesta směřovala do Wolmaru, protože mít pár kilometrů od hotelu krásné pláže a nevidět je bychom asi těžko rozdýchávali. Se zataženou oblohou sice nevypadaly tak zázračně jako na fotografiích, ale na rozdíl od Flic en Flac byly lemovány palmami a ne přesličníky. Každopádně při návštěvě Flic en Flac je doporučujeme nevynechat.
Další naší zastávkou měla být továrna na zpracování cukrové třtiny a výrobu rumu. Dlouho jsme předchozí večer na internetu pátrali po takové, kde jsou možné prohlídky a která by byla v naší části ostrova. Zjistili jsme, že největším zpracovatelem cukrové třtiny na Mauriciu je továrna v Medine, což je v sousedství Flic en Flac. Podle různých diskusních fór by tam měli i provádět turisty! Po příjezdu jsme se snažili dostat na recepci, ale poprvé se nám na ostrově stalo, že nikdo, koho jsme zde potkali, neuměl anglicky. Nakonec jsme trochu drze prošli dovnitř areálu a zaťukali na dveře s označením „laboratory“. Tady sice mluvila paní anglicky velmi dobře, bohužel nám však sdělila, že od ledna 2013 prohlídky z bezpečnostních důvodů zrušili a není možné se podívat ani na zpracování cukrové třtiny a ani do palírny rumu. Tak jsme si jen udělali několik fotografií vykládání cukrové třtiny z traktorů a nákladních aut, a protože se celkem silně rozpršelo, vyrazili jsme dále.
V pobřežním městečku Tamarin, které leží vedle Flic en Flac, jsme zastavili u odsolovacích nádrží. Jsou hned u hlavní cesty a bylo zajímavé, že zaměstnanci intenzivně pracovali i přes neustávající déšť. Princip odsolování jsme úplně nepochopili. Z venku to vypadá, že se slaná voda napustí do mělkých nádrží, sůl se nechá usadit na dně a voda se pak vymete smetákem. Tak jednoduše to ale asi nefunguje.
Protože jsme před cestou zvažovali i ubytování v Tamarinu, šli jsme se podívat také na pláž. Zátoka byla hezká, ale poměrně krátká a navazující menší pláže nebyly propojené. Asi to tu není ideální ani na šnorchlování, protože korálový útes byl dost daleko. Byli jsme proto velmi rádi, že jsme si nakonec vybrali Flic en Flac.
Hlavním cílem naší dnešní cesty byl La Vanille Crocodile Park, který je až téměř na jihovýchodní straně ostrova. Pobřežní cesta nás vedla okolo řady zajímavých míst – neobydlené pláže s přesličníkovými lesíky před Baie du Cap, kde vlny z otevřeného oceánu naráží na korálové útesy, do pevniny hluboce zařízlá zátoka se zvýšeným mostem, protože původní cesta bývala často zaplavená mořem, surfařské zátoky s několika odvážlivci, atd.. Nejzajímavější byl výběžek Gris-Gris, který je nejjižnějším místem celého ostrova. I když si někteří turisté stěžují na špatné značení v místě odbočky, nám se zdálo celkem přehledné (na místní poměry) a cestu na výběžek jsme našli bez problémů. Chvíli před příjezdem přestalo pršet, a tak byl náš zážitek znepříjemňován pouze silným větrem přinášejícím spoustu drobného písku. Pod útesem je volně přístupná písečná pláž, kde jsme ale s ohledem na ohromné vlny koupání rádi oželeli.
Na rozdíl od cesty na Gris-Gris není odbočka do La Vanille Crocodile Park příliš jasná. Je třeba odbočit uprostřed městečka, kde ale cedule se směrovkou vypadá spíše jako reklama na restauraci s krokodýlím masem. Odbočku jsme tak spokojeně minuli, i když jsme si ukazatele všimli. Zajeli jsme si ale jen kousek a při cestě zpátky bylo značení o něco lepší. Pro jistotu jsme se raději zeptali ve stánku, kde jsme si kupovali ovoce.
La Vanille Crocodile Park je v podstatě chovnou stanicí pro krokodýly, kterou umístili do rokle s potůčkem a zachovalým (a samozřejmě i dlouhodobě pěstěným) kouskem džungle. Je sice evidentní, že je tu toho hodně uděláno na efekt pro turisty, ale za návštěvu areál určitě stojí. Kromě krokodýlů různého věku a velikosti tu mají několik výběhů s opicemi, nádrže s želvami a velkou sbírku motýlů, štírů, brouků a dalších potvor, co lze potkat v džunglích po celém světě. Nás ale nejvíce nadchla džungle samotná – ohromné palmy a stromy se sítí lián padajících až na chodník, hustý bambusový porost v některých místech, zurčící potůček na dně rokle. Nejvíce jsme si užili ve výběhu s velkými želvami, kde je možnost jejich krmení. Želvy se lidí nebojí, a když jim nestrkáte prsty až do tlamy, je krmení naprosto bezpečné. To je možné koupit u vstupu do ohrady za relativně malý peníz (za 25 rupií jsme je krmili cca 20 minut bez přestávky) a plně si užít tento neobvyklý zážitek. Děti se na želvách i vozí, i když ty z toho asi tak jako děti nadšené nejsou.
I zde jsme měli štěstí na Čechy. Potkali jsme rodinu, která po týdenním pobytu na sousedním Réunionu nevěřila, že na Mauriciu už několik dnů prší. Na Mauricius přijeli jen na pár dnů před odletem a kromě poznání ostrova se chtěli hlavně vykoupat, protože na Réunionu je jen jedna písečná pláž a na ní před krátkou dobou zaútočil na člověka žralok. Shodou náhod jsme je pak potkali i na severu ostrova v Grand Bay, kde měli ubytování. Při odjezdu z La Vanille Crocodile Park jsme rádi oželeli jak ochutnání krokodýlího masa ve zdejší restauraci, tak i nákup kabelek, bot a dalších výrobků z jejich kůže.
Cestou zpět jsme se zastavili v supermarketu v La Gaulette a udělali menší nákup. Při dotankování auta před jeho vrácením jsme zjistili, že obsluha tankuje nádrž přes bezpečnostní zarážky až úplně po okraj, což bylo o téměř 5 litrů víc, než by bylo při normálním čerpání. I když jsme auto formálně brali s plnou nádrží a stejně tak ho vraceli, rozdíl mezi ne úplně plnou nádrží ráno a dotankováním byl určitě více jak 10 litrů. Hezké přilepšení pro půjčovnu.
Krátce před příjezdem na hotel se silně rozpršelo a než jsme došli na pokoj, byli jsme slušně promočeni. Když jsem se vracel pro zbytek věcí, bylo už celé hotelové parkoviště pod vodou a brodil jsem se cca 10 cm vody. Kdyby stejně intenzivně pršelo ještě 2-3 hodiny, mělo by auto vodu asi až nad prahy, protože celé parkoviště bylo v dolíku. Naštěstí se za chvíli déšť zmírnil a tak jsme nemuseli řešit s půjčovnou zaplavení auta.
31.10. Přesun do Mont Choisy, ubytování v Mont Choisy Beach Resort, pláž
Po opulentní snídani jsme si šli na hotelovou recepci domluvit taxi pro odvoz do Mont Choisy, kde jsme měli v hotelu Mont Choisy Beach Resort domluvené ubytování na zbývající část pobytu. Protože se nám ale cena 1 800 MUR zdála příliš vysoká a smlouvat nebylo možné, rozhodli jsme se zkusit si domluvit jiné taxi ve městě. Hned za hotelem nám zastavil místní taxikář a nabízel nám své služby. I když hovořil pouze francouzsky, nakonec jsme cenu usmlouvali na 1 000 MUR. S určitými obtížemi jsme mu pak vysvětlili, že nechceme jet hned, ale že nás má vyzvednout až ve 12 hod.
Na hotelu proběhl check out bez problémů, protože jsme měli zaplacenu celou částku předem a dopláceli jsme jen 1 hotelové pivo. Taxikář přijel přesně, a i když chtěl příplatek za naše zavazadla, trvali jsme na původní částce. Musel počítat s tím, že když si domlouváme jednosměrnou cestu na druhou stranu ostrova, nepojedeme bez ničeho. Navíc ta menší zátěž v kufru mu cestu nijak neprodlužuje a ani nežere víc benzínu.
Cestou jsme zjistili, že jsme opět narazili na závodníka. Brzda s plynem a pravý pruh s levým se střídaly tak rychle, že Janě se po chvíli jízdy opět začalo dělat špatně. Ještě štěstí, že při průjezdu hlavním městem Port Louis byla zácpa.
Náš hotel v Mont Choisy jsme našli rychle a odolali jsme i sáhodlouhým tirádám taxikáře, že mu přece nemůžeme dát jen těch 1 000 MUR, na kterých jsme byli domluveni. Štěstí bylo, že jeho pětiminutový monolog byl ve francouzštině, protože se zoufalým výrazem určitě mluvil o hladomoru v jeho rodině a podobných katastrofách, za které poneseme odpovědnost, když mu nedáme víc. Vytrvali jsme a udělali dobře, protože následně nás správce hotelu ujistil, že jsme zaplatili férovou cenu.
Hned při příjezdu jsme doplatili zbývající polovinu ceny za ubytování a byli odvedení do našeho pokoje. Celý hotel je zřejmě nový, pokoje jsou prostorné a moderně zařízené a v podstatě všechny pokoje (s výjimkou 2-3 nad bazénem) mají naprosté soukromí s výhledem do zahrady. Je to ale hotel bez jakéhokoliv stravování, takže veškeré jídlo jsme si museli zařizovat sami.
Protože jsme se od rána nekoupali v moři, vedla naše cesta hned na pláž v Mont Choisy. Ta začíná téměř od hotelu, je dlouhá 2 km a celá je lemovaná přesličníkovým hájem. Voda je tu krásně čistá a azurová a i když je hojně využívána místními (zejména o víkendech a svátcích), nebývá přeplněná. S občasným koupáním jsme došli až na její konec, kde je na výběžku La Canonniers luxusnější hotel ze sítě Club Med. Na rozdíl od jiných lepších hotelů to tu hýřilo aktivitami, animátoři na pláži neustále organizovali nějaký program a hoteloví hosté měli všechny vodní aktivity kdykoliv zdarma (vodní lyže, plachetnice, atd.). Tento koncept se nám velmi líbil, žilo to tu a celé místo bylo velmi sympatické. Naprostý opak ve srovnání s hotely v Le Morne.
Po návratu na hotel jsme se krátce vybalili a šli si chytnout něco na jídlo. Na pláži už ale byly všechny stánky zavřené (okolo cca 17 hod.) a těch několik málo restaurací v okolí otevírá nejdříve v 18 hod., zpravidla ale později. To se celkem rozcházelo s naší představou ohledně času večeře. Nakonec jsme se museli vrátit na hotel a pro večeři jsem zašel do Stephanie Snack. Za stejné jídlo jako na pláži ve Flic en Flac jsme sice zaplatili o třetinu víc, ale s provozovatelem jsem si během přípravy velmi hezky popovídal. Mluvil dobře anglicky, byl sympatický, v pár věcech nám poradil a doporučil nám slavnost světel v sousedním městě, tak jsme si to u něj oblíbili a i další večeři si pak vzali od něj.
1.11. Návštěva Grand Bay, koupání v Trou aux Biches
Na tento den jsme si na dopoledne naplánovali návštěvu v Grand Bay, což je větší město kousek od Mont Choisy. Autobusová zastávka je v podstatě hned u hotelu a jízdné není vysoké (24 MUR na osobu), bohužel neexistuje žádný jízdní řád, podle kterého by bylo možné se řídit. Tak jsme se postavili na zastávku a čekali. Téměř okamžitě u nás zastavilo taxi a řidič nás začal přesvědčovat, že je státní svátek, žádné autobusy nejezdí a že nás tam odveze za dobrou cenu. Svátek sice byl, ale protože podobné finty už známe a v hotelu věděli, že jdeme na autobus, a nic neřekli, tak jsme odmítli. Po zhruba patnácti minutách, kdy stále nic nejelo a na zastávce jsme byli sami, v nás řeči taxikáře začali trochu hlodat, a tak jsme se skočili zeptat do hotelu jak to je. Samozřejmě to ze strany taxikáře byla „obchodní taktika“. Autobus pak jel v podstatě hned, jak jsme se vrátili na zastávku.
Cesta do Grand Bay trvala při10-15 minut a bavilo nás pozorovat nejen okolí, ale i cvrkot v autobuse a průvodčího, u kterého se kupují lístky. Takový zážitek bychom z jízdy taxíkem neměli. Vystoupili jsme na okraji zátoky a na její konec se prošli promenádou okolo moře. Je zde sice několik hotelů, ale zátoka slouží zejména jako přístaviště lodí a je tu dost patrný odliv. Koupat se tak dá zejména na menších plážích u hotelů, vysloveně plážové letovisko to ale určitě není. Pláže u našeho hotelu v Mont Choisy a v Trou aux Biches, jak jsme se mohli později přesvědčit, jsou úplně jiná kategorie.
Před odjezdem zpátky jsme se stavili ve zdejším obrovském supermarketu a nakoupili trochu potravin, protože „supermarket“ v Trou auch Biches bylo naprosto tragické zařízení bez poživatelného pečiva a podobných věcí. Také jsme zde poprvé a naposledy na ostrově jedli jinde než u místních stánkařů – v KFC jsme chtěli vyzkoušet zdejší chuť nám známých jídel. Žádný zázrak to ale nebyl, protože chutě byly v podstatě stejné jako u nás.
Při odchodu ze supermarketu jsme si všimli obchůdku se suvenýry a šli se tam podívat, protože i z Mauricia jsme si chtěli přivést domů nějakou památku. Konkrétně jsme hledali masku na stěnu. Zatím jsme na Mauriciu nenarazili na žádnou, která by se nám líbila, tady se ale na nás usmálo štěstí a jednu jsme si nakonec koupili.
Po návratu jsme ale na hotelu dlouho nevydrželi a utíkali se vykoupat na pláž. Tu v Mont Choisy jsme si prošli předchozí den, tak jsme se rozhodli jít na druhou stranu na pláž v Trou aux Biches. Od našeho hotelu to bylo podél pláže zhruba 10-15 minut, ale delší cesta rozhodně stála za to. Pláž v Trou aux Biches je totiž prostě úžasná. Celá je lemovaná palmami, je tu příjemný písek a hezké moře a v době našeho pobytu tu ani nebylo moc lidí. Jediné co nám trochu vadilo bylo, že nelze plavat (a šnorchlovat) dál do moře, protože už cca 30-40 metrů od břehu je natažená šňůra a za ní jezdí čluny tahající turisty na všem možném (nafukovacích kruzích, sedačkách, vodních lyžích, atd.). Plavání za vymezeným prostorem mezi rychle kličkujícími čluny tak bylo celkem riskantní a téměř nikdo se toho raději neodvažoval.
Podél téměř celé hlavní pláže se táhne dražší obrovský hotel stejného jména a na něj navazuje několik menších. I když jsou pod většinou palem umístěny hotelová lehátka, dá se najít krásné poležení ve stínu nebo si případně na kousku veřejné pláže pronajmout lehátko se slunečníkem. Taky se tu dá obstojně šnorchlovat, protože trsy korálů začínají kousek od břehu a při odlivu je potřeba si dokonce na některých místech i dávat pozor, abyste do nich nekopli. Rybiček tu také bylo mnohem víc než u našeho hotelu ve Flic en Flac.
Na pláži jsme počkali do západu slunce, což je ne dlouho po páté hodině, a šli zpět na hotel dát si večeři ze zásob nakoupených v supermarketu v Grand Bay.
2.11. Botanická zahrada Pamplemousses, koupání v Trou aux Biches
I dnešní program jsme si chtěli zpestřit poznáváním ostrova, a tak jsme dopoledne vyrazili do celosvětově známé botanické zahrady v Pamplemousses. Autobusy jezdí přímo od zastávky u hotelu, jen přímé linky nejsou moc časté. A protože zde ještě nevynalezli zastávkové jízdní řády a my jsme opět měli „štěstí“, čekali jsme na přímý spoj více jak půl hodiny, i když to podle zaměstnanců hotelu mělo jezdit každých 10-15 minut. Čekání v začínajícím vedru nám zpestřil taxikář známý z předchozího dne, který si nás asi nepamatoval a vykládal nám pohádku o tom, jak žádné přímé spoje nejsou a autobusem je velmi komplikované se do Pamplemousses dostat.
Nakonec jsme se přímého spoje dočkali a po necelé hodině jízdy, během které jsme pozorovali život na ulicích, jsme přijeli k botanické zahradě. Při vstupu jsme zjistili další navýšení vstupného na 200 MUR na osoby, i když podle nedávných cestopisů měla být cena jen poloviční a podle jen trochu starších měl být vstup dokonce zdarma.
Hned na začátku jsme odmítli průvodce, protože se nám nechtělo čekat na větší anglicky mluvící skupinu a přijeli jsme se spíš kochat než zkoumat drobné odlišnosti a botanické zvláštnosti desítek druhů palem a dalších rostlin. Navíc bychom naše tempo prohlídky museli přizpůsobit ostatním, takže na focení bychom měli vždy jen minimum času.
V zahradě nás nejvíce zaujala její největší atrakce – jezírko s kvetoucí Viktorií královskou, kterou pro svět v amazonských pralesích objevil český botanik a cestovatel Tadeáš Haenke. Tato úžasná rostlina, která údajně ve své domovině dorůstá takové velikosti, že její listy unesou i malé dítě, je pěstována jen na velmi málo místech mimo své přirozené prostředí. I proto je zde stálá ostraha a zaměstnanci pravidelně jezírko čistí.
Kromě Viktorie královské je tu ale celá řada dalších unikátních rostlin, které nejsou běžné. Zaujali nás zejména jezírko s lotosy, bambusový lesík, široké stromy s desítkami kořenů, palmy s pichlavým kmenem, různě kvetoucí stromy, atd. Překvapil nás baobab, který jsme si z fotek představovali úplně jinak, než jaký jsme zde viděli. Velmi zajímavé byly stromy s hnízdícími kaloňi. Když průvodce z okolo procházející skupiny zatleskal, téměř všichni odpočívající kaloňi začali létat okolo koruny stromů.
Celkem jsme v zahradě strávili necelé tři hodiny a v poledne již mířili autobusem zpátky do Mont Choisy. Protože jsme ale po návratu do hotelu nechtěli jít hned na pláž (bylo moc horko), tak jsme se na chvíli rozložili u hotelového bazénu. Ať si ho taky trochu užijeme, když už ho tu máme.
Po 14 hod. jsme vyrazili na pláž, a to stejně jako předchozí den do Trou aux Biches. Přece jen nás to sem do stínu palem lákalo trochu více, než na pláž v Mont Choisy, kde přesličníky nedávali tolik stínu a navíc byly až kousek nad břehem. Opět jsme zde lenošením vydrželi do západu slunce, ale ani tento den nedovolily mraky sluníčku rozsvítit oblohu do červena.
3.11. Koupání v Trou aux Biches
Dnešek byl poslední celý den, který jsme před odletem trávili na ostrově. Původně jsme sice plánovali podívat se do hlavního města Port Louis, kam nám od hotelu jela většina autobusů, ale nakonec jsme dali přednost koupání. Šli jsme opět na pláž do Trou aux Biches, ale zůstali jsme v její první části, kde bylo více volných palem a kde se nám zdálo i celkem hezké šnorchlování. Také tu nejezdilo tolik člunů okolo pobřeží.
Přes poledne se snažíme sluníčku vyhýbat, tak jsme se šli najíst zpět na hotel a pak chvíli pobyli u hotelového bazénu. Opět jsme zde byli sami a i v celém hotelu se nám zdálo dost málo lidí. Odpoledne jsme se pak vrátili opět na pláž, kde jsme strávili zbytek dne. Poslední večeři jsme si dali opět u Stephanie, abychom se rozloučili stylově.
Během dne jsme si potvrdili taxi na zítřejší ráno. Objednávali jsme si ho tentokrát přes hotel, protože jsme chtěli mít jistotu, že s ním můžeme skutečně počítat. Odlétali jsme brzy ráno z druhé strany ostrova a z hotelu jsme museli odjíždět nejpozději o půl šesté ráno. Navíc cena byla přijatelná – přes celý ostrov jsme jeli za 1 500 MUR. Ve světle toho byla naše cesta z letiště do Flic en Flac výrazně předražená a cesta z Flic en Flac do Mont Choisy minimálně férová.
4.11. Odlet, letiště Frankfurt, cesta domů
Ráno jsme si přivstali, dobalili poslední věci a nasedli do taxíku směr letiště. Řidič přijel přesně a i cesta samotná byla bez problému. Možná byla výhoda, že jsme jeli takto brzy, protože nikde nebyly kolony. Navíc se většinu cesty jede po dálnici a řidič byl slušný, takže Janě nebylo poprvé na Mauriciu cestou taxíkem špatně.
Hladce jsme se odbavili a poslední drobné jsme utratili za kávu. A také za dřevěnou masku. I když jsme už měli 2 z Grand Bay, tato třetí se nám tak líbila, že jsme neodolali. Jen jsme byli překvapeni, že nejhezčí masku najdeme na letišti a ne ve stáncích po ostrově.
Cesta do Frankfurtu probíhala tentokrát přes den a oblačnost byla příznivá, takže jsme se v letadle mohli trochu zabavit koukáním ven. Protože 12 hodin souvislého letu je dlouhá doba a čas se vleče hóóóóóóóóóóódně pomalu. Naštěstí jsme měli dobrá místa (díky rezervaci míst už při koupi letenky). Nejhezčí výhledy byly asi na Mauricius při odletu, pozorování ostrůvků a pobřeží v Rudém moři a řecké ostrovy. Zajímavá je i poušť, kde se občas objevují neobvyklé obrázky – shluk chatrčí uprostřed hromad písku, zelená údolí řek, a také zajímavé skalní oblasti. Ty kdyby byly v Evropě, tak se jedná o atrakci první kategorie. Tady v poušti jsou úplně ztracené a téměř nikdo o nich neví.
Po příletu do Frankfurtu a vyzvednutí zavazadel nás už čekal na zastávce chlapík z parkoviště. Bylo štěstí, že nám kufry přijely celkem brzy, protože lidé co přišli chvíli po nás se do dodávky už nedostali. Museli tak čekat, než nás chlapík zaveze na parkoviště a zase pro ně přijede zpět.
Při odjezdu nás hodně vystrašilo auto. Po nastartování motor sice hladce naskočil, po dalších cca 20-ti sekundách ale zhasnul, nešel znovu nastartovat a na palubní desce na nás blikala hláška, že baterie je vybitá. Naštěstí měl řidič na parkovišti pomocníka, takže nemusel bránu hned zavřít a my mohli nechat chvíli baterku odpočinout. Po pěti minutách jsme to zkusili znovu, tentokrát úspěšně. Pak už auto šlapalo jako hodinky a chvíli po půlnoci jsme byli doma.